Hejkálkovo Opočno

Pověsti

    Náhrobní kameny
    Zlá Manda
    Zazděná paní I
    Zazděná paní II
    Zazděná paní III

Náhrobní kameny

Náhrobní kámen Viléma Trčky      Ve farním kostele, který vznikl ze zámecké kaple zasvěcené svatému Ondřeji, jsou zapuštěny do zd í náhrobní kameny, na nichž jsou vytesány podoby rytířů. Přioděni jsou brněním, hlavy mají obnažené a přílby složené k nohám. Představují pány z Lipé, Viléma a Jaroslava Trčku, kteří tu byli pochováni.
Náhrobní kámen Jaroslava Trčky      V době, kdy byl pánem Opočna hrabě Jeroným Colloredo, milánský gubernátor, byly pomníky Trčků, zakladatelů zámku i chrámu, vylámány ze zdi v chrámu a pohozeny na ulici. Od toho dne měl hrabě Jeroným noc co noc těžké, děsivé sny, které mu nedopřály spánku. V duchu zjevovali se mu páni z Lípy, tu bezhlaví, tu opět se zbraní v ruce, šermujíce mu před očima, až ho úzkostí polil studený pot. Jednoho dne spatřil před sebou, jako by na ně zblízka hleděl, náhrobní kameny Trčků, pohozené na ulici.
    Psal ihned do Opočna, žádal o potvrzení svého vidění. Odpověděli mu, že tomu tak je, že vidění jeho bylo pravdivé. I dal rozkaz, aby byly kameny dopraveny ihned zpět do kostela a ponechány tam na čestném místě. Hrobka pánů z Lípy, která se nacházela pod oltářem, byla otevřena roku 1741. Vnikli do ní vojáci, zotvírali ve spěchu a poškodili 17 cínových rakví v ní uložených, domnívaje se, že v nich najdou poklady a šperky.
    Rakve s ostatky pánů Viléma a Jaroslava Trčky se nyní nacházejí v místnosti vedle sakristie.

O Zlé Mandě

    Pan Jan Rudolf Trčka byl povahy dobromyslné, takže ho poddaní měli v lásce, zato však jeho choť Maří Magdalénu, rozenou Lobkovicovou, z duše nenáviděli. Byla sličná, pěkně rostlá, avšak přísná na poddané a velmi šetrná a lakotná.
Jednou zle činila lovčímu, že tak málo zvěře dodává do kuchyně, a obvinila ho, že sám zvěř kamsi tajně odprodává.
"Jak mohu, Vaše Milosti, dodávat zvěř," bránil se lovčí křivému nařčení, "když se mi v polích i lesích prohánějí celé smečky selských psů, zvěř mi plaší a hubí?"
    Tu rozzlobila se lakotná paní a nařídila ihned poddaným, aby usekli všem psům jednu nohu. Kdo tak neučiní, ten že bude mít co činit se zámeckým drábem. Od té doby kulhali na opočenském panství všichni psi, chodíce jenom o třech nohách.
    Takovými skutky vysloužila si paní Trčková hanlivý název "zlá Manda", jehož se již do smrti nezbavila.
Tehdy právě začala se osudná třicetiletá válka. Poddanému lidu se vedlo velmi zle, neboť byl vydírán nejen vrchností, nýbrž i hrubou soldateskou, která ho olupovala o poslední skývu chleba. Neměl co prodávat, nemohl své vrchnosti platit úrok a upadal v dluhy. Pan Trčka sice leckdy oko přimhouřil, vida bídu lidu, avšak jeho paní nechtěla nikomu poshovět a radila muži, aby užil přísných trestů vůči dlužníkům.
    Bylo tehdy zvykem, že sedláci poděleni byli dřevy, na něž se jim řezaly vruby, jestliže nemohli včas zaplatit. Sedláci se vrubů báli, neboť věděli, že jim lakotná paní nic neodpustí. Avšak nyní nastaly jim tak kruté časy, že si nemohli pomoci a museli si nechat řezat vruby. Když jednoho dne pan Trčka odcestoval, použila paní Trčková této okolnosti, aby vymohla na poddaných dlužný úrok. Vydala hned přísný rozkaz, aby se dostavili na Opočno se svými dřevy a dle vrubů počet skládali.
    Sedláci otáleli, čekali, až se pan Trčka vrátí, doufajíce, že se nad nimi ustrne a s placením počká. Teprve, když obdrželi zaručenou zprávu, že je pan Trčka opět doma, složili svoje dřeva na vůz a jeli s nimi na zámek. Zkormouceně vešli na nádvoří a hluboce se poklonili před panem Trčkou, který jim vyšel vstříc.
    "Jaképak dříví to přivážíte?" otázal se jich s úsměvem.
    "Její Milost paní Trčková žádá na nás počty," odpověděli poníženě. "Chceme tudíž počty skládat, ale Bůh nám svědkem, že zaplatit nemůžeme, neboť na nás tak zlé časy přišly, jaké dosud nikdy nebyly."
    Pan Trčka pokynul, aby jen dřeva skládali z vozu. A když byla všecka na hromadě, kázal ji zapálit. Zaradovali se sedláci, s úsměvem přihlíželi, jak dřeva s vruby hoří.
    "Máte zaplaceno," řekl pan Trčka žertem a vrátil se do zámku. Nezchudl, sedlákům naproti tomu bylo alespoň na čas pomoženo. Za to zachován byl po léta v dobré paměti lidu, kdežto "zlá Manda" stižena byla proklínáním.

Zazděná paní (verze 1)

    Veselo bylo na opočenském zámku. Pan Mikuláš Trčka z Lípy se rozhodl dát vale své svobodě a oženit se. Jeho vyvolenou se stala Kateřina ze Šellenberka, mladá dívka nevšední krásy. Již poprvé, kdy ji spatřil, si pan Mikuláš umanul, že musí být jeho. Vyslal důvěrné vyjednavače, a protože šlo o pána mocného a bohatého, jehož statky, pole a lesy se rozprostíraly po celé krajině Orlických hor a jejich podhůří, nevěstin otec se svým souhlasem váhal jen tak dlouho, jak kázal dobrý mrav. Kateřiny se na souhlas nikdo neptal. Prosila, plakala a naříkala, že pan Mikuláš je léty od ní příliš vzdálen, že manželství bude nešťastné, ale otcovské srdce, zaslepené vidinou ženichova bohatství, neoblomila. Jen starou chůvu jí dovolil vzít s sebou, pečlivou opatrovnici a připomínku dob šťastného dětství a dívčina mládí.
    Když svatební reje a hodování utichly, nastaly obyčejné, dlouhé všední dny. Mladá opočenská paní měla všeho hojnost a dostatek - kromě štěstí a svobody. Pan Mikuláš začal na svou ženu žárlit. Ne, že by k tomu měl nějaký důvod, ale takřka na každém kroku ji nechal provázet komornými, služkami, společnicemi a sluhy, kteří ho měli hned zpravit, kdyby se mladá paní Trčková po nějakém muži jen o maličko vlídněji ohlédla. Sám ji však valně zanedbával, protože byl většinu času na cestách, dohlížeje pilně na rozkvět hospodaření svého panství. Doma pak byl mrzutým a nevrlým společníkem a svoji ženu bral jako kteroukoli jinou součást majetku, bez citu, bez lásky. A to si na svůj hořký úděl začala pozvolna zvykat.
    V nejtajnějším koutku jejího srdce však žila světélkující naděje na lepší osud. A ta se rozhořela jasným plamenem jednoho krásného letního odpoledne. Teplý vzduch bzučel unaveným letem včel a paní Kateřina si dlouhou chvíli, za již obvyklé nepřítomnosti manželovy, krátila procházkou v zámeckém parku. Šla sama, protože ani nejoddanějším pánovým služebníkům se do srpnového žáru nechtělo.
Došla až k potoku, kde se chtěla potěšit pohledem na stříbrná těla pstruhů, rejdících pod jezem. Ale břeh, podemletý jarními vodami, neudržel štíhlé dívčí tělo, které v mžiku zmizelo v tůni pod jezem. Jen slabý výkřik zastavil mladého rytíře Šanovce, který malý kousek odtud projížděl koně. Rychle přispěchal na pomoc a v poslední chvíli vytáhl z vody napůl utopenou a omdlelou Kateřinu.
    Pomalu přicházela k sobě, otevírala oči a myslela si, že sní krásný sen. Ležela v trávě mezi květinami a nad ní se skláněl krásný mladý rytíř.
    Zamilovali se do sebe na první pohled. Ale oba, Kateřina i rytíř Šanovec, který byl na zámku ve službě pana Mikuláše, věděli, že jejich láska musí zůstat utajena všem lidským zrakům. Scházeli se proto tajně, za hlubokých nocí, v odlehlých místech zámeckého parku. Když nastala zima a napadl sníh, který by vyzradil jejich šlépěje, svěřila se Kateřina jediné osobě, které důvěřovala, své staré chůvě. Ta se stala prostřednicí tajné lásky a přenášela láskyplná psaní mezi oběma milenci.
    Nad mladou láskou se však stáhly černé mraky. Kterýsi ze služebnictva si povšiml častých chůviných pochůzek a začerstva donesl závistivou zvěst svému pánu. Ten se brzy dopátral důkazu, když nechal chůvu zadržet a nalezli u ní dopis, psaný Kateřininou rukou.
    Pomsta pana Mikuláše byla strašlivá. Mladého rytíře poručil stít mečem, chůvu zaživa zahrabat a k nejkrutějšímu trestu pomalého umírání odsoudil svoji vlastní ženu. V silné zámecké zdi nechal vylámat hluboký výklenek, do něhož postavil křeslo. Za tmavé noci, prosvěcované svitem pochodní, konali zedníci smutnou práci. Paní Kateřina neplakala. Usedla do křesla a tiše se pomodlila. Ještě než zapadla poslední cihla, která ji uvrhla do věčné tmy, upřela poslední pohled na svého muže. V tom pohledu byl smutek a výčitka. Pan Mikuláš, který ani slzu neuronil, se zachmuřil a odešel.
    Když po staletích přestavovali něco ve staré části zámku, odkryli zazděný výklenek, v němž spatřili lidskou kostru sedící na křesle a oblečenou do již zpuchřelého sametu. Byla to nešťastná paní Kateřina. A její duch prý tiše bloudí nočním zámkem a dodnes hledá svého milého.

Flesar, Antonín: Popis historicko-archeologicko-statistický okresu opočenského, Hradec Králové 1895;
Kulíř, Bohumil: Zapadlé rovy, OKP, roč. III., 1926, s. 88;

Zazděná paní (verze 2)

    Mikuláš mladší Trčka z Lípy a na Lichnici, první Trčka, držící od r. 1495 Opočno, byl už pán v letech, když se oženil s dívkou, jejíž věk nepřesáhl sedmnácte jar. Kateřina ze Šelmberka a na Kosti se jmenovala. Manžel se doma zdržoval málo a jeho mladičké ženě bylo na opočenském hradě smutno. Opočenské panství bylo tenkrát ještě malé, krom Opočna a Dobrušky čítalo jen osm vsí. V okolí bylo ještě několik zemanů a tak se krásné mladé paní brzy začal dvořit ctitel rytířského stavu - zeman Šárovec.
    Dozvěděv se to pan Mikuláš, soudil velmi přísně. Mladou paní nechal zazdít ve sklepě opočenského hradu, rytíře Šárovce setnout pod hradem a manželčinu kojnou, která milencům pomáhala, nechal upálit. Samotný pan Mikuláš zatrpkl, ale aby ulehčil svému svědomí, nešetřil milosrdnými skutky vůči svým poddaným. Za několik let také pan Mikuláš odešel za svými předky a přes Opočno se přehnaly časy dobré i zlé. Lidé si vypravovali o zazděné Kateřině, ale nikdo už nevěděl, kde by se místo, kde tak nešťastně skončila, mělo hledat. Také hrad už nestál. Na jeho místě vyrostl krásný zámek.
    Osud nešťastné šlechtičny velmi zajímal důstojného pána Jana Karla Rojka, jenže neměl sám do zámku přístup. Jako člen spolku Českého muzea kritizoval, v jakém stavu se mnohdy nacházejí panské archivy, jmenovitě opočenský, a tak naděje, že by mohl v zámku a v historickém bádání žáka, důstojného pána Josefa Mnohoslava Roštlapila toho času děkana opočenského. Pan Rojek byl autorem rozsáhlého rukopisného díla, tak zvané Matriky vikariátu opočenského, ve které nashromáždil ohromné množství rozličného historického materiálu a ani příběh paní Kateřiny v něm nechyběl. Pan Roštlapil však do zámku přístup měl, tak Rojkovo pátrání pátrání pokračovalo s jeho pomocí. Když se na zámku toho času dělaly nějaké stavební úpravy, požádal Roštlapil zednické chasníky, aby dávali pozor, vysvětlil jim, na co by mohli přijít. Žádal, aby ho hned v tom případě zpravili a slíbil odměnu. Také je nezapomněl upozornit, aby se v takovém případě ničeho nedotýkali, aby se případný nález nerozpadl v prach. A zedníci skutečně ve sklepích narazili na výklenek, v němž na křesle připoutaná seděla nebožka, v rouše podle středověké módy a ozdobená šperky. Před nešťastnicí na zemi byly nádoby, původně bezpochyby s jídlem a pitím, ke kterému nemohla. Zedníkům to nedalo a buď z chamtivosti, buď ze zvědavosti dotkli se sedící postavy, a jek se pan Roštlapil obával, před jejich očima se rozpadla. Tím by se mohl příběh Kateřiny ze Šelmberka uzavřít, kdyby o ní pan Roštlapil nevyprávěl svému příteli Karlu Jaromíru Erbenovi. Osud Kateřiny se tak dostal do Erbenovy Kytice.

ZAZDĚNÁ
Když mladou paní zazdívali,
tu všichni lidi zaplakali,
pán zasmušilý v okně stál
a jediný on neplakal.
Přilétla z nebe holubice,
zalétla k paní do temnice.
Zvala ji, zvala k veselí
a obě odtud letěly.
Přilétla z pekla černá vrána,
zahlédla v okně sedět pána.
Zvala ho, zvala k veselí
a oba k čertu letěli.

    Jan Karel Rojek - regionální historik - 1804-1877.
    Josef Mnohoslav Roštlapil - regionální historik - 1809-1888
    Podle vypravování dr. Václava Matouše

Zazděná paní (verze 3)

    Stavební ruch na opočenském zámku znovu ožil. Pan Jeroným hrabě Colloredo se rozhodl ke cti a chvále Boží přestavět zámecký kostel, zasvěcený Nejsvětější Trojici. Předložené plány byly velkorysé a líbily se mu. Vyslovil i souhlas s přenesením rakví dávných opočenských pánů - Trčků z Lípy - do nově postaveného těsného sklípku. Pevně sklenutá trčkovská hrobka měla nově sloužit jako sakristie. Plány byly schváleny a pan Jeroným odcestoval do slunné Itálie, do Milána.
    K trčkovským památkám a pozůstalostem se však stavebníci chovali s neúctou a barbarstvím. Rakve přenesli do určeného sklípku, kde je však za každého deště ničila voda, crčící dovnitř chatrnou střechou. Některé rakve byly násilně otevřeny, víka odtržena, aby v nich nenasytně hrabivé ruce hledaly šperky a zlaté ozdoby Trčků. Pak byly rakve s pozůstatky bývalého panstva naházeny bez ladu a skladu do nové hrobky a zazděny. Krásně zdobené kamenné náhrobky pánů Viléma a Jaroslava byly vypáčeny z míst, kde měly stát navěky, a vyhozeny na ulici, přičemž se mohutný náhrobník Jaroslavův rozbil na tři kusy. Tak byla zneuctěna památka kdysi jednoho z nejmocnějších českých panských rodů.
    Majorátního pána colloredského rodu Jeronýma, který v Miláně neměl žádných zpráv a dění na Opočně, se zmocňoval zvláštní neklid. Pronásledovaly ho nepokojné sny, v nichž viděl bílé postavy s tvářemi nešťastných Trčků, stíhajícími ho vyčítavými pohledy. Probouzel se uprostřed noci a blahodárný, uklidňující a posilující tvrdý spánek se nedostával. I za dne ho znenáhla přepadala neznámá jímavá úzkost, z níž se mu až srdce rozbolelo.
Veden temnými obavami, vyslal pan Jeroným na Opočno spěšného posla, který mu měl přinést zprávu, jak bylo s trčkovskými památkami naloženo. Když s jeho návratem zvěděl pravý stav věcí, opočenský pán okamžitě přikázal zjednání nápravy. Oba vyhozené náhrobky byly opraveny a umístěny na důstojném místě v kostelní lodi. Tíživé sny a úzkosti přestaly pana Jeronýma pronásledovat. O zhanobených rakvích netušil a stavitelé se nechlubili.
Čas od času, ve výroční dny svých úmrtí, se o půlnoci zjevovaly v zámeckých komnatách a v okolí kostela, kde spočívaly jejich nedůstojně poházené pozůstatky, bílé stíny Trčků a s němou výčitkou děsily zámecké panstvo i opočenské měšťany.
    Až na sklonku minulého století se kníže Josef Colloredo-Mansfeld rozhodl rázně napravit křivdy a nepravosti, spáchané za jeho předků. Nechal otevřít hrobku, opravit rakve a uložit do nich s úctou a pietou trčkovské kosti. Rovněž celou hrobku kázal upravit tak, aby místo posledního odpočinku Trčků z Lípy bylo důstojné jejich památce. Když spočinula poslední opravená rakev na vymezeném místě posvěceného chrámu, zmizely i děsivé přízraky, které dospěly věčného pokoje.

Roštlapil, Josef Mnohoslav: Paměti města Dobrušky a panství opočenského, Dobruška 1887;
Karel Josef: Versuch über einige merkwürdige Alterthümer im Königreich Böhmen, Königgrätz 1778;