HOME    ZÁMEK OPOČNO


 

 

 

 

Úvodní stránka 

Turistické informace
    Prohlídka expozice
    Návštěvní doba
    Vstupné
    Mapy a plánky
 
Zámecké sbírky
    Obrazárna
    Bosch
    Knihovna
    Etnografie
    Zbraně

Historie
    Historický vývoj
    Přehled majitelů
    Rozrody majitelů
    Erby majitelů
    Rod Colloredů
    Pověsti

Město a okolí
    Procházka městem

Fotografie
    Exteriéry
    Interiéry
    Historické obrázky
    Město a park

Odkazy
    Encyklopedie
    Monografie
    Články
    Odkazy na internetu

O stránkách
    Kontakt
    Novinky

 

 

 

 

 

Zámecká obrazárna


    Vznik a osudy obrazárny
    Obrazy v prohlídkové trase
             Schodiště, chodba kaple
             Pracovna a pánská ložnice
             Kuřácký salonek
             Jídelna
             Reprezentační salon
             Převlékárna a dámská ložnice
             Hostinské pokoje
             Obrazárna
             Knihovna
             Sekundární obrazárna
             Schodiště do 2. patra a zbrojnice
    Současný stav obrazárny
    Použitá literatura


Obrazárna - instalace z roku 1910 Obrazárna - velký sál Obrazárna - velký sál

 

Vznik a osudy obrazárny

    Obrazárna byla založena koncem 18. století Františkem Gundakarem Colloredo-Mannsfed. Původně byla uložena v zámečku Döbling nedaleko Vídně. Později byla převezena do pražského paláce Colloredů v Karlově ulici, kde byla sbírka rozšířena o obrazy z jiných zámků. Tehdy byla také poprvé zpřístupněna veřejnosti. Správcem byl ustanoven František Horčička (1776-1850), který sestavil první katalog (1829) čítající 485 děl. Po smrti Rudolfa Colloreda byla sbírka rozdělena a její podstatná část byla umístěna v Opočně.

    Všechny obrazy roku 1895 soustředil na opočenském zámku až Josef II. Colloredo-Mannsfeld. Tehdy byl správcem obrazárny Hubert Landa, který pořídil další katalog (1929) obsahující 471 položek. Sbírka byla umístěna do dvou barokně laděných pokojů, kde se nachází dodnes (možné shlédnout při prohlídce). V 70. letech 20. století byla obrazárna rozšířena o další dva pokoje (tzv. sekundární obrazárna), kterou je možné vidět pouze během dvou víkendů v roce (duben a září).

Na začátek stránky...

 

Obrazy v prohlídkové trase

    V této kapitole budou představeny všechny obrazy, které máte možnost vidět při prohlídce expozice (blíže k prohlídkové trase viz stránka prohlídka expozice).

    Při prohlídce zámku mohou návštěvníci běžně vidět 192 obrazů, je-li otevřena sekundární obrazárna, pak dokonce 241 obrazů. Téměř všechny obrazy, resp. rámy, jsou opatřeny štítky s čísly, podle kterých jsou řazeny v katalogu z roku 1929 (přímo na obrazech se nachází další čísla s korunkou; v tomto případě se jedná o číslo fideikomisu). Při určování obrazů byl tento katalog hlavním pramenem. Problematičtější bylo určování autorství. Zmíněný katalog totiž mnohá díla mylně připisuje slavným mistrům (např. Carravagio, Petr Brandel, P. P. Rubens apod.), ale zpřesnění určení autorů umožnilo postupné restaurování obrazů a s ním spojený uměleckohistorický průzkum. Pokud nebyla možnost ověřit autorství v jiných pramenech a literatuře (zejména průvodcovský text, popisky u obrazů vystavených v sálech obrazárny), jsou v textu použity formulace jako "obraz byl připsán", "jako autora katalog uvádí" apod.

Na začátek stránky...

 

Schodiště, chodba prvního patra a kaple

    Na schodišti a chodbě jsou umístěny obrazy, které mají většinou přímou souvislost se zámkem a rody jeho majitelů.
    První dva obrazy zobrazují Opočno v 18. století. Na jednom je namalován samotný zámek a na protilehlém zámecký letohrádek. Právě malba zámku je významným dokladem jeho stavebního vývoje. Je zde vidět spojovací zeď, která stála v místech, odkud je dnes z nádvoří přístup do parku. Další dva obrazy zachycují německý zámek Waldsee. Ještě jedno plátno zachycuje krajinu se zámečkem (tento obraz bohužel již nemá štítek s katalogovým číslem, proto se jej nepodařilo blíže určit). Naproti tomuto obrazu visí dílo znázorňující Alegorii dobré vlády Colloredů; objevuje se tu např. colloredovský erb - černý štít se stříbrným břevnem a černou orlicí (viz erby). 
    Nad výklenkem se zbrojí visí první portrét. Na obraze v bohatě zdobeném zlaceném oválném rámu je namalován šlechtic, snad princ nebo císař (ani tento obraz nemá číslo, takže se jej nepodařilo určit přesně). 
    V poslední části schodiště jsou umístěné portréty žen v životní velikosti. Na prvním obraze je mladá žena v bohatě zdobeném šatě s korunou a žezlem. Jedná se tedy zřejmě o císařovnu, jak je také uváděno v katalogu. Druhý obraz je uváděn jako Portrét hraběnky, dle udání hraběnky Trčkové. Mezi průvodci se udržuje tradice, že se jedná o manželku Jana Rudolfa Trčky Marii Magdalenu Lobkovicovou (viz historie, pověsti). Není to však nijak doloženo. Naopak černý (vdovský) šat může být argumentem proti tomuto určení. Marie totiž zemřela o rok dříve než Jan Rudolf. Spíše by se tedy mohlo jednat o Maxmiliánu z Harrachu, vdovu po Adamu Erdmanu Trčkovi (viz historie), jak je uvedeno ve sborníku vydaném k sedmdesátinám Josefa II. Colloredo-Mannsfelda. 
Adam Erdman Trčka    Adama Erdmana zachycuje další portrét v životní velikosti. A konečně poslední velký obraz ukazuje Rudolfa Colloreda (viz historie, rod Colloredo), tedy prvního z Colloredů na Opočně. Jedná se repliku zhotovenou podle obrazu umístěném v reprezentačním saloně (od originálu se liší zejména pozadím). Nad vstupem do kaple je pak portrét Jeronýma Colloreda, arcibiskupa v Salcburku (viz rod Colloredo). K "rodinným" portrétům svým způsobem patří i podobizna Tomáše Gundakara hr. Starhemberga, jehož dcera se provdala za Rudolfa Josefa I. Colloreda (viz rod Colloredo). Další tři portréty představují muže z rodu Habsburků. 
Pohled do kaple    Pozornost si však zaslouží i poslední obraz na chodbě. Jedná se o velmi cennou barokní kopii obrazu Zasedání českého zemského sněmu roku 1593. (Originál byl před několika lety vystaven na velké rudolfinské výstavě v Praze.) Asi každý návštěvník bez potíží podle podoby pozná císaře Rudolfa II. Ostatní šlechtici jsou určeni nejen rodovými erby, ale přímo jmény nadepsanými nad hlavou každého muže.
    Zámecká kaplička je zasvěcena svaté Anně, která je také zachycena na oltářním obraze. Výzdobu kaple ještě doplňují nástěnné a nástropní malby. Na stropě je výjev Nanebevzetí Panny Marie, v nárožních částech jsou vymalování čtyři evangelisté.

Na začátek stránky...

 

Pracovna a pánská ložnice

Žerotínský epitaf, čb    Nejvýznamnějšími díly v pracovně jsou dva deskové obrazy z 16. století: Ježíš mezi učenci a Žerotínský epitaf.
    Žerotínský epitaf má přímý vztah k Opočnu. Vznikl roku 1775 na paměť úmrtí syna Barbory z Bibrštejna a Jana Jetřicha ze Žerotína, za kterého se provdala po smrti svého prvního manžela Viléma Trčky z Lípy. V pěti seskupeních se na obraze odehrává svatba, křest, zpověď, kázání a přijímání. Vždy je přítomen Jan Jetřich a manželkou a luteránský kněz. Děj je zasazen do zámeckého kostela (dnes kostel Nejsvětější Trojice na Trčkově náměstí). Celé vyobrazení se opakuje vpravo (z pohledu diváka), v bohatě zdobeném rámu. Na rámu je připevněna česky a německy psaná legenda k obrazu, která stručně popisuje výjev:

Epitafium, které kolem r. 1575. v zám. kostele na Opočně zříditi dal Jan Dětřich ze Žerotína na památku svého zemřelého syna. Obraz představuje služby Boží pod obojí v zdejším zám. kostele. V popředí vlevo vyobrazen sňatek Jana Dětřicha ze Žerotína s Barborou rozenou Bibersteinovou, vdovou po Vilému Trčkovi z Lípy. Vpravo poslouchají oba manželé slovo Boží, u oltáře přijímají večeři P. pod obojí, v popředí koná se křest jejich synáčka, a vpravo od oltáře paní ze Žerotína se spovídá. Posvátné funkce vykonává kněz Jakob Kunvaldský, představený obce českobratrské v K. Jičíně. Na stupních oltáře vlevo klečí dvorní šašek Žerotínů maje namalované srdce na prsou.

Bosch: Ježíš mezi učenci    Epitafy dříve nahrazovaly kamenné náhrobní kameny a umisťovaly se do kostelů.
    Naproti Žerotínskému epitafu je obraz zachycující dvanáctiletého Ježíška v chrámu. Dílo pochází z poloviny 16. století a jeho autorem je pokračovatel nizozemského malíře Jeronýma Bosche. Na světě existuje několik téměř stejných obrazů pokládaných za kopie ztraceného Boschova originálu. Před několika lety byla v levé dolní části opočenské desky objevena zamalovaná postava klečícího starce. Začalo se uvažovat, že právě náš obraz je oním originálem, ale průzkum Boschovo autorství jasně vyloučil. Tomuto obrazu je věnován samostatný článek, ve kterém se dozvíte více podrobností.
    Po stranách obrazu s Ježíšem jsou umístěny malé obrázky svaté Kateřiny a svaté Lucie, rovněž od neznámého nizozemského malíře. Patří k nejstarším obrazům na opočenském zámku, jejich vznik se předpokládá na konci 15. století. Původně sloužily jako postranní křídla oltáře.
    U dveří do pánské ložnice je umístěn další obraz na dřevě. Jedná se o pamětní desku zachycující hraběte Bertolda z Heiligenbergu ve společnosti Boha Otce, sv. Jana Křtitele, sv. Kateřiny a mnicha. I toto dílo je řazeno k nejstarším na zámku. Jedná se o obraz německého původu, z doby po roce 1520.
    Obrazovou výzdobu pracovny doplňuje velké množství portrétů. Z nich přední místo zaujímá portrét bratra hraběte Maxmiliána Trauttmannsdorfa z doby kolem roku 1640, umístěný při levé straně vstupních dveří. Dílo bylo sice tradičně připisováno Samuelu van Hoogstraatenovi (1627 - 1678), ale mezi odborníky je tento názor již překonán. Určitou zajímavostí jsou rozměry obrazu. Plátno dnes měří 110,5 x 82 cm. Původně byl obraz menší; plátno bylo dodatečně nastaveno o 31 cm dole a o 12 cm vlevo a o 5 cm vpravo.
    Na druhé straně od vstupních dveří je pak obraz mladého muže v černém nizozemském kroji a se sklenkou na víno, podle katalogu od Karla de Moora.
    Výjimečný je i portrét šlechtice namalovaný ve stylu saského malíře Lukase Cranacha (1472 - 1553) Obraz pochází snad z dobykolem roku 1530 od neznámého českého mistra. Na levé straně dwsky je nápis "Anno domini MCCCCXXVI" a z rubové strany "Zdenco Kostka. de. Postupic". Podle restaurátora Jiřího Josefíka jsou oba nápisy dodatečné, zhotovené v až v 19. století, datovací přitom překrývá fragment staršího nečitelného nápisu. Obraz je umístěný na pravé straně při vstupu do kuřáckého salonku. 
    Ostatní portréty, umístěné po obvodu místnosti pod stropem, představují většinou členy rodu Colloredo nebo rodů spřízněných, např. Starhembergů (dva obrazy nad dveřmi do místnosti), což dokládá i erb rodu namalovaný na obou obrazech.
    V pánské ložnici je umístěn jeden malý obrázek - Plačící Matka Boží. Je ovšem umístěn tak, že jej návštěvníci, kteří do ložnice mohou pouze nahlédnout, prakticky nemohou vidět. "Viditelnou" výzdobu tvoří rozsáhlý soubor grafik, které představují významné osobnosti z období třicetileté války, mezi nimi i členy rodů Colloredo a Mansfeld.

Na začátek stránky...

 

Kuřácký salonek

    V salonku většinu návštěvníků z obrazů zaujme spodobnění Senekovy sebevraždy. Podstatná část života tohoto římského filosofa je spojena s osobou neblaze proslulého císaře Nerona. Nejprve Seneka působil jako jeho vychovatel, na počátku jeho vlády pak měl velmi významné politické postavení. Postupně se však vzájemné vztahy zhoršily. Nakonec byl Seneka nařčen z účasti na proticísařském spiknutí a roku 65 byl Neronem donucen k sebevraždě. (Sebevražda nebyla ve starověkém Římě ničím neobvyklým. Občané obvinění, ať už křivě nebo odůvodněně, ji volili jako jedinou možnost jak zachovat vlastní čest i čest své rodiny. Sebevraždu páchaly třeba i vznešené ženy, které byly znásilněny.) Obraz byl připsán Simonu da Pesarovi. Po stranách obrazu jsou umístěné dva obrazy krajin
    Mezi okny je portrét císaře Františka Josefa I. Ten zaujme především proto, že zachycuje císaře ještě jako poměrně mladého muže. Ještě před několika lety byl však na jeho místě obraz Sebevražda Lucretie (Jedná se právě o jednu vznešenou Římanku, která byla znásilněna synem krále. Podle tradice právě tato událost vyprovokovala svržení království a nastolení římské republiky kolem roku 510 př. n. l.). Jednalo se ovšem o výpůjčku ze Žamberka a po restituci byl obraz vrácen rodině Paarishů. 
    Do jisté míry výjimečné jsou i další tři obrazy: Alegorie malířství a sochařství (F. Ch. Janeck (1703 - 1761)) a Hostina Simeonova (podle katalogu od Fuxedera) po stranách skříně s českým sklem a Krajina s koupajícími se nymfami (Cornelius van Poelenbugh? (1586 - 1667)) vedle dveří do jídelny. Téměř všechny obrazy na zámku jsou zachyceny na plátně nebo na dřevě. Tyto tři jsou ovšem malovány na měď. 
    Výzdobu místnosti doplňuje jeden výjev z křížové cesty - Šimon zvedá kříž - a dva obrazy s pastýřským námětem ve stylu Cajetana Rosy.

Na začátek stránky...

 

Jídelna

    Colloredové a Colloredo-Mannsfeldové vždy hájily zájmy Habsburků a dávali to okázale najevo. Všech deset portrétů zde umístěných představuje muže a ženy tohoto panovnického rodu. 
    Nejvýznamnější v této řadě portrétu jsou podobizny (v životní velikosti) Marie Terezie a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského. Jedná se o obrazy od M. Meytense (1695 - 1770) - dvorního malíře Habsburků a od roku 1759 teké ředitele vídeňské Akademie. Marie je zachycena ve velice bohatě zdobených korunovačních šatech. Území, kterým vládla, jsou na obraze symbolizována korunami zemí. Nechybí tedy ani česká královská koruna. 
    Naproti oknům jsou portréty Mariiných rodičů, Karla VI. a Alžběty Kristiny Brunšvické. Mezi okny jsou obrazy dalšího manželského páru. Na prvním obraze je to dědeček Marie Terezie Leopold I. (kopie podle nizozemského malíře F. Luycxe (1604 - 1668)) a na druhém jeho první manželka, španělská infantka Markéta Marie Terezie. V té době už byly, díky složité sňatkové politice mezi rakouskými a španělskými Habsburky, příbuzenské vztahy natolik zamotané, že Leopold byl Markétiným strýcem a zároveň bratrancem. Leopoldova sestra byla totiž Markétinou matkou a sestra Markétina otce byla matkou Leopolda. Tento genetický propletenec měl pochopitelně velice negativní důsledky. Markéta sice porodila čtyři děti, ale pouze jedna dcera překonala úskalí kojeneckého věku. K těmto porodům je třeba ještě připočítat několik potratů, není tedy divu, že Markéta v pouhých 21 letech fyzicky naprosto vyčerpaná zemřela. Náš portrét dospělé Markéty je kopií podle španělského malíře Juana de Mirandy (1614 - 1685), velice známé jsou však podobizny Markéty jako dítěte od španělského dvorního malíře Diega Velázqueze (1599 - 1660), jehož byl Miranda nástupcem. (Pro úplnost dodejme, že i druhá Leopoldova manželka byla jeho sestřenicí a celá situace se vlastně zopakovala. Až potřetí se oženil s dívkou, která nebyla z Habsburského rodu, porodila deset dětí, mj. i budoucího císaře Karla VI., tedy otce Marie Terezie.) 
    Zbývající čtyři obrazy jsou umístěny nade dveřmi. Nad zavřenými dveřmi do přípravny jídel je portrét Leopoldova otce Ferdinanda III. a nad protějšími - falešnými (jsou zde umístěny pro dotvoření optické souměrnosti místnosti) - je portrét matky, Marie Španělské. A konečně poslední dva obrazy představují dva syny Marie Terezie. Nade dveřmi, kterými se do jídelny přichází z kuřáckého salonku, je to císař Josef II. (obraz je signován Josefem Hicklem (1736 - 1807)) a nad těmi, kterými se pokračuje do reprezentačního salonu, se jedná o Leopolda II.

Na začátek stránky...

 

Reprezentační salon 

Františekk Gundakar II. s manželkou a dcerou    Tato velmi reprezentativně upravená místnost je pojednaná jako rodová galerie Colloredů a Colloredo-Mannsfeldů. V hlavní části sálu jsou na velkých portrétech zachyceni majitelé zámku od druhé čtvrtiny 18. století do konce 19. století (viz historie, rod Colloredo). Jedná se o Rudolfa Josefa I., Františka I. Gundakara, Rudolfa Josefa II., Františka II. Gundakara a Josefa I. Až na Františka II. Gundakara jsou všichni muži vyobrazeni v oděvu určeném pro nositele Řádu zlatého rouna. František je vymalován ve vojenské uniformě a na obraze se vedle něj objevuje také jeho manželka a dcera Vilemína. Autorem obrazu datovaného rokem 1843 je přední vídeňský portrétista F. Schrotzberg (1811 - 1889). 
    Sérii těchto velkých obrazů doplňuje ještě portrét Marie Isabelly z Mansfeldu, který je umístěn mezi portréty Rudolfa Josefa I. a Františka I. Gundakara. Tento obraz, stejně jako portrét Josefa I. je kopií od Wilhelma Wodňanského z roku 1929. Na malířských stojanech jsou menší portréty rodičů knížete Josefa II., Aglaja Festeticsová (obraz je signován Horowitzem) a Jeroným hr. Mansfeld
Rudolf Colloredo    I v druhé části sálu jsou dvě rozměrná plátna. Zpodobňují Leandra Colloreda (1639 - 1709), kardinála a velkozpovědníka, a Rudolfa, prvního z Colloredů na Opočně. Zde se jedná o originál, podle kterého byla zhotovena replika umístěná na arkádové chodbičce prvního patra. Obraz byl namalován neznámým středoevropským portrétistou roku 1640. U vstupních dveří do herny jsou v oválných rámech portréty muže a ženy. Muže se nepodařilo blíže určit (opět chybí štítek s číslem), žena je Marie Gabriela Starhembegová, manželka Rudolfa Josefa I. Colloreda.

Na začátek stránky...

 

Převlékárna a dámská ložnice

    Malířskou výzdobu místnosti tvoří zátiší dvojího druhu - obrazy zvířat (2) a obrazy ovoce (4). Oba obrazy zvířat jsou signovány. Velké plátno s papoušky, perličkami a gazelou je od Gabriela Salciho z roku 1718, mnohem menší obrázek s mrtvým zajícem a psem namaloval roku 1767 J. C. Oudry. Zátiší s ovocem tvoří vždy dvojice stejných rozměrů. Větší obrazy, umístěné nad skříní, jsou od neznámého autora. Malé obrázky s hrozny a broskvemi (vpravo od okna) byly připsány Spadinovi.
    Výzdobu ložnice tvoří hlavně díla s náboženskými a mytologickými náměty. K Trojské válce a událostem, které jí předcházeli se vztahují obrazy Paridův soud (ve stylu Lucy Giordana) a Venuše podává Achilovi nový štít. Dalším výjevem z mytologie je obraz Únos Europy. Jedná se o scénu, ve které nejvyšší řecký bůh Zeus v podobě býka unáší dceru sidónského krále Agénora. Cenným obrazem je dílenská kopie obrazu Kristus uzdravuje nemocné od Pellegriniho (originál je ve Vídni). Další kopií, tentokrát podle P. P. Rubense (1577 - 1640) je Zuzana v lázni. V ložnici je ještě obraz sv. Františka a rytina zachycující rodinu Marie Terezie.

Na začátek stránky...

 

Hostinské pokoje

    Renesanční pokoj

    Vedle okna je umístěn obraz hlavy jinocha. Jedná se o dílo neznámého italského malíře ze 17. století. Na druhé straně je portrét šlechtice na dřevěné desce. Na dřevě je namalována také Matka Boží v červeném oděvu a s Ježíškem držícím květinu (vlevo ode dveří do dalšího pokoje). Po několik let - během restaurování obrazu "Ježíš mezi učenci" - byla deska umístěna v pracovně. 
    I v této místnosti se nacházejí kopie podle obrazů známých malířů. Charitas (naproti Matce Boží) pochází ze 17. století podle obrazu Guercina (1591 - 1666), a kopií podle benátského mistra Tintoretta (1518 - 1594) je obraz Zázrak sv. Marka (vlevo ode dveří, kterými se do pokoje vchází).
    Poslední obrazy představují svatou rodinu a chrámového učitele.

    První barokní pokoj

    V období baroka byl na víru v Boha kladen velký důraz. Tomu plně odpovídá i výzdoba pokoje. Obrazy s náboženskou tematikou jednoznačně převládají: Obětování v chrámě, Hlava evangelisty, Sv. Josef s apoštolem, Klanění pastýřů, Jidášův polibek a Učenci v Emauzích poznávají Krista. Poslední dva obrazy jsou malované ve stylu Caravaggia (1573 - 1610), v minulosti byly připisovány přímo jemu. Klanění pastýřů je vytvořeno ve stylu Jacopa Bassana (1517 - 1592). 
    "Námětově" výjimečnými obrazy jsou Víly v lázni a rozměrný obraz Setkání bohů na Olympu od benátského malíře, z doby kolem roku 1600.

    Druhý barokní pokoj

    I v druhem barokním pokoji je obrazová výzdoba jednotná. Je zde vystaveno pět pláten a ve všech případech se jedná o krajinomalby.

    Klasicistní pokoj

    Dva protilehlé obrazy čerpající z řecké mytologie - Léda a labuť a Ganymed - byly původně pokládány za díla francouzského malíře J. L. Davida (1748 - 1825), později se uváděly jako kopie jeho obrazů a nejnověji byly připsány Josephu Abelovi (1764 - 1818), který byl ovšem Davidovou tvorbou a jeho stylem silně ovlivněn. 
    Výjimečný je obraz umístěný nad krbem. Jedná se o Měsíční krajinu od českého malíře Josefa Platzera (1752 - 1816), který proslul jako autor divadelních kulis. Colloredové a Colloredo-Mannsfeldové ovšem upřednostňovali umění italské, proto je tedy dílo od českého autora na zámku poměrně velkou vzácností.

    Empírový pokoj 

    V tomto pokoji jsou pouze dva obrazy. Jedná se o pohledy, tzv. veduty, na Benátky od benátského malíře druhé poloviny 18. století. Rozhodně se nejedná o žádné výjimky. Ve sbírce je ještě celá série 10 podobných vedut. Tyto obrazy jsou ovšem uloženy v depozitáři, pouze dva jsou vystavené v tzv. sekundární obrazárně, ale ta je veřejnosti přístupná jen výjimečně.

Na začátek stránky...

 

Obrazárna

    Nejvýznamnější díla sbírky jsou dnes umístěna ve dvou barokně upravených sálech prvního patra. Je zde vystaveno přes padesát obrazů. Na této stránce bude přiblíženo pouze několik vybraných děl. Kompletní soupis i s fotografiemi obrazů můžete nalézt na oficiálních stránkách opočenského zámku. Můžete tedy použít následující odkazy pro malý i velký sál obrazárny.

        http://www.hyperlink.cz/zamekopocno/cz/exp_obr_mal.html 
        http://www.hyperlink.cz/zamekopocno/cz/exp_obr_vel.html 

    Malý sál
  
    V prvním sále obrazárny je soustředěna italská malba 16. - 18. století, zejména díla okruhu benátské výtvarné školy. Pro tuto školu jsou nejtypičtější biblické výjevy a až na několik výjimek to platí i u obrazů vystavených v Opočně. 
Obrazárna - velký sál     Až na jednu výjimku jsou zde vystavena díla od italských mistrů. Oním jedinečným obrazem je Zvěstování, jehož autorem je nizozemský mistr Marten de Vos (1531 - 1603). Na neitalský původ ukazuje např. květinové zátiší umístěné v přední části obrazu; v kytici se objevují pro Holandsko tolik typické tulipány. Malíř část svého života strávil v Itálii, několik let pracoval v Tintirettově (1518 - 1594) dílně v Benátkách a ve své tvorbě byl tedy silně poznamenán vlivem benátského malířství. Proto byl obraz přiřazen právě k této sbírce. 
    V obrazárně se nacházejí některé cenné originály. 
    Na obraze Poslední večeře Páně je v pravém dolním rohu napsáno "Leander 'a Ponte Bassis Aequs F. 1605". To tedy znamená, že obraz je dílem Leandra Bassana (1557 - 1622), jednoho ze synů známějšího Jacopa Bassana 1517 - 1592); písmeno F. je zkratkou pro "fecit", tedy "vytvořil". 
    Při čištění a restaurování obrazů v 70. letech 20. století byla na zlatém poháru na obraze Andromache se loučí s Priamem nalezena signatura "OPUS VAROTARII". To umožnilo připsat toto dílo Alessandrovi Varotarimu zvanému Padovani (1588 - 1648). V tomto případě se také jedná o jeden z mála obrazů, který motivem nečerpá z Bible; jedná se o výjev z trojské války. Andromacha byla manželkou Hektora, syna posledního trojského krále Priama a zároveň nejudatnějšího trojského bojovníka, kterého dokázal porazit a zabít v přímém souboji pouze Achilleus. 
Obrazárna - instalace z roku 1910    Dalším obrazem, který nečerpá z Bible, je Zavraždění sv. Václava. V minulosti bylo dílo připisováno českému malíři Petru Brandlovi (1668 - 1735). Vše však nasvědčuje tomu, že obraz byl vytvořen v Římě a za autora obrazu byl označen Ftancecso Trevissani (1656 - 1746). Obraz si u něj objednal Jan Václav Bubna z Litic jako předlohu pro oltářní obraz nového kostela v Žamberku. Z Trevissaniho dílny pochází také obraz Kristus na hoře olivetské
    Na první pohled možná nenápadným obrázkem je Marie s Ježíškem, Janem Křtitelem a sv. Šebestiánem (60,5 x 33 cm). Podrobnější průzkum prokázal, že jeho autorem je Battista Dossi (po 1490 - 1548), mladší bratr Dossa Dossiho (1489 - 1542). Oba umělci působili jako dvorní malíři ve Ferraře. Náš obraz vznikl kolem roku 1520. 
    K originálům se řadí také obraz Svatá rodina od pozdně renesančního malíře Lucy Cambiasiho (1527 - 1585), o jehož autorství se dlouho pochybovalo. A konečně je tu také plátno Nalezení Mojžíše od veronského mistra Gianbettina Cignaroliho (1706 - 1770). Určitou kuriozitou je skutečnost, že Mojžíš na obraze zachycen není. 
    K nejcennějším dílům sbírky patří Madona s dítětem a malým Janem Křtitelem. V minulosti byl za autora obraz pokládán florentský mistr Andrea del Sarto (1486 - 1631). Jedná se však o dílenskou nebo žákovskou repliku. Originál, tzv. "Madona del Fries", byl součástí londýnské sbírky L. Rotschilda. I tento obraz vznikl kolem roku 1520.

    Velký sál 

Sekundární obrazárna - současný stavMalá obrazárna - současný stav       Jádro sbírky vystavené ve druhém sále obrazárny tvoří v Čechách naprosto unikátní kolekce děl školy neapolské. Malíři z tohoto okruhu se ve svých dílech snažili zachytit hlavně bitevní výjevy, mučení a mytologická témata. 
    Návštěvníky na první pohled zaujmou rozměrná plátna s výjevy z dějin severoitalské Mantovy ovládané rodem Gonzágů, z 14. - 16. století. Obrazy postupně představují nástup Gonzágů k moci po svržení Passerina Bonalcossina (1328), bitvu mezi bratry Lodovicem a Carlem Gonzágovými (1453) a obranu Mantovy před vojskem Pávie (1522). Všechny tři obrazy jsou signovány rokem 1587; autorem prvních dvou je Theodoro Ghisi (1536 - 1601), poslední namaloval Francesco Borgani (1557 - 1624). Všechna plátna mají úctyhodné rozměry - 163 x 674 cm. Jako kořist z třicetileté války je získal Rudolf Colloredo. 
Apoteóza vítěze    K válkám s Turky, resp. k osobnosti vynikajícího vojevůdce Evžena Savojského (1663 - 1736), který ve službách Habsburků proti Turkům bojoval, se více či méně vztahují tři alegorické obrazy. Dvě plátna nesou název Apoteóza vítěze. Jedná se o tzv. bozzetta, tedy jakési studie pro nástropní malby Evženova vídeňského paláce Belveder, která vytvořil pozdně barokní malíř Giacomo del Po (1652 - 1726) na počátku 18. století. Obraz Alegorie vítězství Karla VI. nad Turky je od Paola de Matteisse (1662 - 1728). Sám císař ovšem do bitev aktivně nezasahoval, všechna slavná vítězství, obzvláště z let 1716 - 1718, pro něj vybojoval právě Evžen Savojský. 
    Dva obrazy čerpající z antické mytologie vytvořil jeden z nejvýznamnějších představitelů neapolského malířství Francesco Solimena (1657 - 1747). (Ve sbírce je také obraz Kající se Máří Magdalena od Solimenova následovníka) 
    První obraz se jmenuje Aurora unáší Kefala. Do Kefala, který žil šťastně se svou manželkou Prokris, se zamilovala bohyně ranních červánků Aurora (totožná s řeckou Éos) a unesla jej na konec světa. Kefalos však zůstal své manželce věrný a nakonec uprosil bohyni, aby jej propustila. Ta mu však dala jinou podobu, aby se přesvědčil, zda i Prokris mu navždy zachová věrnost. Prokris dlouho odmítala jeho návrhy, nakonec ale nedokázala odolat krásným šperkům. V tu chvíli se Kefalovi vrátila jeho skutečná podoba a zahanbená Prokris uprchla. Kefalos ji po čase začal hledat a našel ji v družině bohyně lovu Artemis. Ta mu manželku ochotně vrátila, Kefalos - milovník lovu - navíc získal kopí, které nikdy nemine svůj cíl. Jednoho dne sledovala Prokris manžela na lovu. Když pak Kefalos vzýval bohyni oblaků Nefelu, aby mu seslala mrak, v jehož stínu by si mohl odpočinout, Prokris v křoví zavzlykala. Kefalos do těch míst vrhl své kouzelné kopí, ale místo domnělé zvěře smrtelně zranil svou manželku. 
    Obraz Dido a Aeneas čerpá z Vergiliova (70 - 19 př. n. l.) eposu Aeneis, zpracování jedné z legend o založení Říma. Když u břehů Kartága přistálo loďstvo s uprchlíky z dobyté Troje, stal se jejich vůdce Aeneas hostem samotné kartaginské královny Dido, která se do hrdiny zamilovala. I Aeneas by s ní rád zůstal, ale na příkaz nejvyššího boha Jova (v 1. pádě Jupiter) musel Kartágo opustit a vydat se do Itálie, kde pak založil Řím. Nešťastná Dido poté spáchala sebevraždu. Opočenský obraz zachycuje moment, kdy se Aeneas s královnou na lovu schovávají před bouří v jeskyni. I tento obraz byl vytvořen jako předloha pro nástropní malbu vídeňského Belvederu. Stejně jako bozzetta od G. del Po byl tento obraz zakoupen od dědičky Evžena Savojského roku 1737. 
    Obraz od Francesca de Rosy (1607 - 1656) Apollón a Marsyas v sobě spojuje mytologické téma s mučením, které je pro neapolskou školu tak typické. Frygijský Satyr Marsyas nalezl flétnu, kterou odhodila bohyně Athéna, když zjistila, že se jí při hře ošklivě nafukují tváře. Naučil se na ni nádherně hrát, lidé jej velmi chválili, ale sláva mu stoupla do hlavy natolik, že se odvážil vyzvat k soutěži boha Apollóna, který hrál na lyru. Apollón výzvu přijal, ale dal si podmínku, že vítěz stáhne poraženého z kůže. Protože soutěž posuzovaly Múzy, věrné průvodkyně boha Apollóna, ten pochopitelně zvítězil a na obraze je zachycen moment, kdy začíná nebohého Marsya stahovat. 
    Ovšem i v této místnosti jsou vystaveny obrazy s náboženskou tematikou. Jedná se např. o obrazy Madona s dítětem a Madona se světci z okruhu Carla Maratty (1625 - 1713), cenným originálem je Svatá rodina Giovanniho Batisty Salviho zv. Sassoferato (1602 - 1685) a v neposlední řadě je tu Umučení svatého Bartoloměje. Při restaurování byl objeven autogram AV, který umožnil připsání obrazu Andreovi Vaccarovi (1604 - 1670). 

Na začátek stránky...

 

Knihovna 

    V knihovně je pouze jeden obraz - portrét knížete Josefa II. Colloredo-Mannsfelda. Na pozadí je zachycen také opočenský zámek.

 

Sekundární obrazárna

Sekundární obrazárna       Obrazy jsou soustředěny ještě v dalších dvou pokojích prvního patra, v tzv. sekundární obrazárně. Tato část expozice je ovšem veřejně přístupná jen dvakrát do roka, u příležitosti dne památek a dnů evropského kulturního dědictví. I zde bude vybráno pouze několik děl.

    První pokoj

    Nejméně dva obrazy v této místnosti mají zajímavou historii. Prvním z nich je obraz Klanění pastýřů, namalovaný na masivní cedrové desce. Roku 1803 jej jako originál Raphaela Mengse zakoupil kníže František I. Gundakar Colloredo-Mannsfeld. Jedná se ovšem pouze o velice zdařilou kopii a tento podvod vyšel brzy najevo a vzbudil pozornost odborníků. 
    Přímo pod tímto dílem leží (!) další obraz, tentokrát malovaný na plátně. Po léta byl evidován jako obraz z okruhu Carla Maraty (1625 - 1713) Madona s Ježíškem a sv. Štěpánem. Při nedávné restauraci bylo ovšem zjištěno, že na druhé straně plátna je ještě jeden (starší) výjev - Panna Marie ochranitelka. Bohužel, i vzhledem k neustále se táhnoucímu restitučnímu sporu, není k dispozici dostatek financí na pořízení vhodného rámu. Návštěvníci tak mohou spatřit pouze jednu, a to nově objevenou stranu obrazu. 
    Do jisté míry výjimečným dílem je také Podobizna chůvy s dítětem. Obraz totiž namalovala žena, Lucia Anguisola (+1565). I její sestra Sofonisba byla malířkou. 
    Další podobizna, v životní velikosti, představuje šlechtičnu ve španělských šatech. Autora lze nejpřesněji určit slovy "středoevropský mistr konce 16. století". 
    Dva obrazy ze života Belisara jsou signované J. J. de Lensem. 
    Ostatní obrazy v pokoji jsou buď biblické výjevy nebo krajinomalby. Součástí větší série jsou dva pohledy na Benátky, zde na náměstí sv. Marka, od benátského malíře 18. století. Autorem dvou obrazů Antické zříceniny je s největší pravděpodobností G. F. Costa di Milano (činný v Benátkách kolem 1750), jehož dva stejně laděné obrazy jsou umístěny i ve velkém sále obrazárny. Tomuto malíři však byla v minulosti mylně připsána série 21 krajinomaleb - všechny tyto obrazy jsou v katalogu uváděny jako Vlašská krajina; dva z těchto obrazů jsou vystaveny ve druhém pokoji a jako jejich autor je zde uváděn Nicola Vaso (činný v Neapoli kolem 1730). 

    Druhý pokoj 

    Ti, kteří navštívili opočenský zámek již před mnoha lety, si možná vybaví velmi sugestivní výjev Vraždění betlémských neviňátek. Tento obraz od flámského malíře činného kolem roku 1630 byl totiž dříve umístěn ve velkém sále obrazárny. 
    Další dva rozměrné obrazy mají vztah k slavnému Petru Paulu Rubensovi (1577 - 1640). Útěk Cloelie a jejích družek z tábora krále Porseny je skutečně cennou kopií; originál byl zničen při požáru berlínského muzea roku 1945. Obraz Ester před Ahasverem je pokládán za dílo Rubensova následovníka. Nelze však vyloučit ani možnost, že se jedná o kopii ztraceného mistrova díla. 
    Tři obrazy - dvě zátiší (s kachnami a s koroptvemi) a rozměrnější plátno Architektura s pávem - byly připsány Andreasu Kindermannovi, známému jako Tulipano (počátkem 18. století působil také v Praze), jehož květinová zátiší jsou např. také na zámku v Náchodě. Je možné, že právě v případě výjevu s pávem (byl objeven před několika lety ve velmi špatném stavu) se jedná o fragment větší malířské výzdoby nějaké zámecké místnosti, možná dokonce přímo v Opočně. 
    K velmi cenným dílům opočenské sbírky se řadí obraz Neposlušný prorok od Jacoba Jordaense (1593 - 1678) nebo z jeho dílny. 
    Podobně jako v prvním pokoji i zde jsou dále vystaveny obrazy nábožensky laděné nebo krajiny.

Na začátek stránky...

 

Schodiště do 2. patra a zbrojnice

    Na odpočívadle prvního patra je obraz bývalého zámeckého písaře, v patře druhém se jedná o podobiznu rytíře v brnění s kopím.

    Lovecký sál 

    Stejně jako v knihovně je tu umístěn pouze jeden obraz. Jako jakýsi doplněk k loveckým zbraním tu byl vystaven právě Obraz zvířat od Hondekoetera.

    Rytířský sál 

    Na stěně proti vstupním dveřím do sálu je řada čtrnácti portrétů. Některé jsou určeny blíže, jsou na nich např. španělský král Filip II. (v jiné části sálu je i portrét jeho manželky), švédský král Gustav Adolf nebo generál z třicetileté války Papenheim. Většina je však označena jako Portrét císaře; je mezi nimi např. i Rudof II. a jeho mladší bratr a následovník Matyáš. 
    Na obraze mezi okny na dlouhé stěně je vymalován colloredovský rodokmen. Je veden jen v mužské linii, od Liobarda (viz rod Colloredo) zhruba do přelomu 16. a 17. století; posledním zaznamenaným příslušníkem rodu je Ludvík Colloredo, otec Rudolfa a Jeronýma, kteří roku 1635 Opočno získali. Na obraze jsou zachycena i rodová panství. Vedle zámku Colloredo je tu tedy vymalováno i Opočno. Malíř však náš zámek zřejmě nikdy neviděl, a proto je jeho podoba velice nevěrohodná. 
    Tři portréty zachycují muže z rodiny Colloredů. Jedná se o Karla Colloreda, nejmladšího bratra knížete Rudolfa Josefa I., a dva Rudolfovi syny, Josefa a Václava (viz rod Colloredo, rozrod). 
    Na obraze nad vstupními dveřmi je ještě Jeroným Colloredo-Mannsfeld. Po stranách tohoto portrétu jsou výjevy ze dvou napoleonských bitev. Jedná se o bitvu u Aspern (1809) a o bitvu u Lipska (1813). Obou bitev se Jeroným zúčastnil a je na obrazech zachycen. Je zde také obrázek setkání Napoleona se zajatými rakouskými důstojníky. 
    Poslední obraz zachycuje loučení císaře Karla V. s manželkou.

Na začátek stránky...

 

Současný stav obrazárny

    Část obrazárny byla nedávno Krajským soudem v Hradci Králové vydána do rukou příbuzných posledního majitele zámku, Josefa II. Colloredo-Mannsfelda.

    Citujeme ze stránek SZ Opočno - http://www.hyperlink.cz/zamekopocno/cz/akt_res face.html:

    Senát Krajského soudu v Hradci Králové pod předsednictvím JUDr. Dany Mazákové rozhodl dne 1.6.2000 o oprávněnosti žaloby Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mansfelda a Kristiny Colloredo-Mansfeld proti Památkovému ústavu v Pardubicích. V žalobě bylo požadováno vrácení mobiliárního fondu ze Státního zámku v Opočně.
    Senát potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ve výroku I. Zde je uložena povinnost vydat 68 obrazů z expozice zámku, jako bezpodílové spoluvlastnictví žalovatelům. Ve výrocích II. a IV. se rozsudek okresního soudu mění, a to tak, že o těchto výrocích bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Proti rozsudku již není možno se odvolat.
    Mezi obrazy, které musí Památkový ústav vydat jsou vynikající díla neapolské i benátské malířské školy: Francesco Solimena, Dido a Aeneas Francesco Solimena, Aurora unáší Kefala Giacomo del Po, Apoteóza vítěze Marten de Vos, Zvěstování Leandro da Ponte zv. Bassano, Poslední večeře Páně Bonifazio Veronese, Ježíš v chrámu Jacopo Palma il Giovane, Samson a Dalila a řada dalších pláten vynikající kvality.

    Do sbírek opočenského zámku byl nedávno zakoupen nový obraz.

    Citujeme ze stránek SZ Opočno - http://www.hyperlink.cz/zamekopocno/akt_con.html:

    Z finančních prostředků Ministerstva kultury ČR a s podporou PÚ v Pardubicích a SÚPP v Praze byl do sbírek opočenského zámku zakoupen nový obraz.
    Olejomalba s námětem Madony s Ježíškem a Sv. Josefem je namalován na dřevěné desce rozměru cca 23 x 20,5 cm. Nápis na zadní straně desky i v Hořčičkově katalogu z roku 1829 připisuje obraz malíři Concovi. Sebastiano Conca, zvaný "Il Cavaliere", se narodil v Gaetě asi roku 1680 a zemřel v Neapoli roku 1764. Jeho učitelem byl známý neapolský malíř Francesco Solimena.

Na začátek stránky... 

-mb,lb-
(4. listopadu 2001)


Prameny a literatura použité k přípravě této stránky:

Poznámky:

* jedná se o tři letáky, které vznikly pro vystavení obrazů u příležitosti koncertu v zámecké obrazárně;
** průvodcovský text byl vydán nákladem 60 kusů a byl neprodejný, pro veřejnost je tedy běžně naprosto nedostupný;

 Na začátek stránky... 


Stránky vytvořil: Lukáš Bojčuk, lukas.bojcuk@seznam.cz
Umístění stránky: http://sweb.cz/hejkalkovo.opocno/ 
Poslední aktualizace této stránky:

NAVRCHOLU.cz