|
Úvodní stránka
Turistické informace
Prohlídka expozice
Návštěvní doba
Vstupné
Mapy a plánky
Zámecké sbírky
Obrazárna
Bosch
Knihovna
Etnografie
Zbraně
Historie
Historický vývoj
Přehled majitelů
Rozrody majitelů
Erby majitelů
Rod Colloredů
Pověsti
Město a okolí
Procházka městem
Fotografie
Exteriéry
Interiéry
Historické obrázky
Město
a park
Odkazy
Encyklopedie
Monografie
Články
Odkazy na internetu
Vznik a osudy obrazárny
Obrazy v prohlídkové trase
Schodiště, chodba kaple
Pracovna a pánská ložnice
Kuřácký salonek
Jídelna
Reprezentační salon
Převlékárna a dámská ložnice
Hostinské pokoje
Obrazárna
Knihovna
Sekundární obrazárna
Schodiště do 2. patra a zbrojnice
Současný stav obrazárny
Použitá literatura
Obrazárna byla založena koncem 18. století Františkem Gundakarem Colloredo-Mannsfed. Původně byla uložena v zámečku Döbling nedaleko Vídně. Později byla převezena do pražského paláce Colloredů v Karlově ulici, kde byla sbírka rozšířena o obrazy z jiných zámků. Tehdy byla také poprvé zpřístupněna veřejnosti. Správcem byl ustanoven František Horčička (1776-1850), který sestavil první katalog (1829) čítající 485 děl. Po smrti Rudolfa Colloreda byla sbírka rozdělena a její podstatná část byla umístěna v Opočně.
Všechny obrazy roku 1895 soustředil na opočenském zámku až Josef II. Colloredo-Mannsfeld. Tehdy byl správcem obrazárny Hubert Landa, který pořídil další katalog (1929) obsahující 471 položek. Sbírka byla umístěna do dvou barokně laděných pokojů, kde se nachází dodnes (možné shlédnout při prohlídce). V 70. letech 20. století byla obrazárna rozšířena o další dva pokoje (tzv. sekundární obrazárna), kterou je možné vidět pouze během dvou víkendů v roce (duben a září).
V této kapitole budou představeny všechny obrazy, které máte možnost vidět při prohlídce expozice (blíže k prohlídkové trase viz stránka prohlídka expozice).
Při prohlídce zámku mohou návštěvníci běžně vidět 192 obrazů, je-li otevřena sekundární obrazárna, pak dokonce 241 obrazů. Téměř všechny obrazy, resp. rámy, jsou opatřeny štítky s čísly, podle kterých jsou řazeny v katalogu z roku 1929 (přímo na obrazech se nachází další čísla s korunkou; v tomto případě se jedná o číslo fideikomisu). Při určování obrazů byl tento katalog hlavním pramenem. Problematičtější bylo určování autorství. Zmíněný katalog totiž mnohá díla mylně připisuje slavným mistrům (např. Carravagio, Petr Brandel, P. P. Rubens apod.), ale zpřesnění určení autorů umožnilo postupné restaurování obrazů a s ním spojený uměleckohistorický průzkum. Pokud nebyla možnost ověřit autorství v jiných pramenech a literatuře (zejména průvodcovský text, popisky u obrazů vystavených v sálech obrazárny), jsou v textu použity formulace jako "obraz byl připsán", "jako autora katalog uvádí" apod.
Na schodišti a chodbě jsou umístěny obrazy, které
mají většinou přímou souvislost se zámkem a rody jeho majitelů.
První dva obrazy zobrazují Opočno v 18. století.
Na jednom je namalován samotný zámek a na protilehlém zámecký letohrádek.
Právě malba zámku je významným dokladem jeho stavebního vývoje. Je
zde vidět spojovací zeď, která stála v místech, odkud je dnes z nádvoří
přístup do parku. Další
dva obrazy zachycují německý zámek Waldsee. Ještě jedno plátno
zachycuje krajinu se zámečkem (tento obraz bohužel již nemá štítek
s katalogovým číslem, proto se jej nepodařilo blíže určit). Naproti
tomuto obrazu visí dílo znázorňující Alegorii dobré vlády
Colloredů; objevuje se tu např. colloredovský erb - černý štít se
stříbrným břevnem a černou orlicí (viz erby).
Nad výklenkem se zbrojí visí první portrét. Na
obraze v bohatě zdobeném zlaceném oválném rámu je namalován šlechtic,
snad princ nebo císař (ani tento obraz nemá číslo, takže se jej nepodařilo
určit přesně).
V poslední části schodiště jsou umístěné portréty
žen v životní velikosti. Na prvním obraze je mladá žena v bohatě
zdobeném šatě s korunou a žezlem. Jedná se tedy zřejmě o císařovnu,
jak je také uváděno v katalogu. Druhý obraz je uváděn jako Portrét
hraběnky, dle udání hraběnky Trčkové. Mezi průvodci se udržuje
tradice, že se jedná o manželku Jana Rudolfa Trčky Marii Magdalenu
Lobkovicovou (viz historie, pověsti).
Není to však nijak doloženo. Naopak černý (vdovský) šat může být
argumentem proti tomuto určení. Marie totiž zemřela o rok dříve než
Jan Rudolf. Spíše by se tedy mohlo jednat o Maxmiliánu z Harrachu, vdovu
po Adamu Erdmanu Trčkovi (viz historie), jak je
uvedeno ve sborníku vydaném k sedmdesátinám Josefa II. Colloredo-Mannsfelda.
Adama Erdmana zachycuje další portrét v životní velikosti. A
konečně poslední velký obraz ukazuje Rudolfa Colloreda (viz historie,
rod Colloredo), tedy prvního z Colloredů na
Opočně. Jedná se repliku zhotovenou podle obrazu umístěném v
reprezentačním saloně (od originálu se liší zejména pozadím). Nad
vstupem do kaple je pak portrét Jeronýma Colloreda, arcibiskupa v
Salcburku (viz rod Colloredo). K "rodinným"
portrétům svým způsobem patří i podobizna Tomáše Gundakara hr.
Starhemberga, jehož dcera se provdala za Rudolfa Josefa I. Colloreda
(viz rod Colloredo). Další tři portréty představují
muže z rodu Habsburků.
Pozornost si však zaslouží i poslední obraz na chodbě. Jedná se o
velmi cennou barokní kopii obrazu Zasedání českého zemského sněmu
roku 1593. (Originál byl před několika lety vystaven na velké
rudolfinské výstavě v Praze.) Asi každý návštěvník bez potíží
podle podoby pozná císaře Rudolfa II. Ostatní šlechtici jsou určeni
nejen rodovými erby, ale přímo jmény nadepsanými nad hlavou každého
muže.
Zámecká kaplička je zasvěcena svaté Anně, která je
také zachycena na oltářním obraze. Výzdobu kaple ještě doplňují
nástěnné a nástropní malby. Na stropě je výjev Nanebevzetí Panny
Marie, v nárožních částech jsou vymalování čtyři evangelisté.
Nejvýznamnějšími díly v pracovně jsou dva deskové obrazy z 16. století:
Ježíš mezi učenci a Žerotínský epitaf.
Žerotínský epitaf má přímý vztah k Opočnu. Vznikl
roku 1775 na paměť úmrtí syna Barbory z Bibrštejna a Jana Jetřicha ze
Žerotína, za kterého se provdala po smrti svého prvního manžela Viléma
Trčky z Lípy. V pěti seskupeních se na obraze odehrává svatba, křest,
zpověď, kázání a přijímání. Vždy je přítomen Jan Jetřich a manželkou
a luteránský kněz. Děj je zasazen do zámeckého kostela (dnes kostel
Nejsvětější Trojice na Trčkově náměstí). Celé vyobrazení se
opakuje vpravo (z pohledu diváka), v bohatě zdobeném rámu. Na rámu je připevněna
česky a německy psaná legenda k obrazu, která stručně popisuje výjev:
| Epitafium, které kolem r. 1575. v zám. kostele na Opočně zříditi dal Jan Dětřich ze Žerotína na památku svého zemřelého syna. Obraz představuje služby Boží pod obojí v zdejším zám. kostele. V popředí vlevo vyobrazen sňatek Jana Dětřicha ze Žerotína s Barborou rozenou Bibersteinovou, vdovou po Vilému Trčkovi z Lípy. Vpravo poslouchají oba manželé slovo Boží, u oltáře přijímají večeři P. pod obojí, v popředí koná se křest jejich synáčka, a vpravo od oltáře paní ze Žerotína se spovídá. Posvátné funkce vykonává kněz Jakob Kunvaldský, představený obce českobratrské v K. Jičíně. Na stupních oltáře vlevo klečí dvorní šašek Žerotínů maje namalované srdce na prsou. |
Epitafy dříve nahrazovaly kamenné náhrobní kameny a umisťovaly se do
kostelů.
Naproti Žerotínskému epitafu je obraz zachycující
dvanáctiletého Ježíška v chrámu. Dílo pochází z poloviny 16. století
a jeho autorem je pokračovatel nizozemského malíře Jeronýma Bosche. Na
světě existuje několik téměř stejných obrazů pokládaných za kopie
ztraceného Boschova originálu. Před několika lety byla v levé dolní části
opočenské desky objevena zamalovaná postava klečícího starce. Začalo
se uvažovat, že právě náš obraz je oním originálem, ale průzkum
Boschovo autorství jasně vyloučil. Tomuto obrazu je věnován samostatný
článek, ve kterém se dozvíte více podrobností.
Po stranách obrazu s Ježíšem jsou umístěny malé
obrázky svaté Kateřiny a svaté Lucie, rovněž od neznámého
nizozemského malíře. Patří k nejstarším obrazům na opočenském zámku,
jejich vznik se předpokládá na konci 15. století. Původně sloužily
jako postranní křídla oltáře.
U dveří do pánské ložnice je umístěn další obraz
na dřevě. Jedná se o pamětní desku zachycující hraběte
Bertolda z Heiligenbergu ve společnosti Boha Otce, sv. Jana Křtitele, sv.
Kateřiny a mnicha. I toto dílo je řazeno k nejstarším na zámku. Jedná
se o obraz německého původu, z doby po roce 1520.
Obrazovou výzdobu pracovny doplňuje velké množství
portrétů. Z nich přední místo zaujímá portrét bratra hraběte Maxmiliána
Trauttmannsdorfa z doby kolem roku 1640, umístěný při levé straně
vstupních dveří. Dílo bylo sice tradičně připisováno Samuelu van
Hoogstraatenovi (1627 - 1678), ale mezi odborníky je tento názor již překonán.
Určitou zajímavostí jsou rozměry obrazu. Plátno dnes měří 110,5 x 82
cm. Původně byl obraz menší; plátno bylo dodatečně nastaveno o 31 cm
dole a o 12 cm vlevo a o 5 cm vpravo.
Na druhé straně od vstupních dveří je pak obraz
mladého muže v černém nizozemském kroji a se sklenkou na víno,
podle katalogu od Karla de Moora.
Výjimečný je i portrét šlechtice namalovaný
ve stylu saského malíře Lukase Cranacha (1472 - 1553) Obraz pochází
snad z dobykolem roku 1530 od neznámého českého mistra. Na levé straně
dwsky je nápis "Anno domini MCCCCXXVI" a z rubové strany "Zdenco
Kostka. de. Postupic". Podle restaurátora Jiřího Josefíka jsou oba
nápisy dodatečné, zhotovené v až v 19. století, datovací přitom překrývá
fragment staršího nečitelného nápisu. Obraz je umístěný na pravé
straně při vstupu do kuřáckého salonku.
Ostatní portréty, umístěné po obvodu místnosti pod
stropem, představují většinou členy rodu Colloredo nebo rodů spřízněných,
např. Starhembergů (dva obrazy nad dveřmi do místnosti), což dokládá
i erb rodu namalovaný na obou obrazech.
V pánské ložnici je umístěn jeden malý obrázek - Plačící
Matka Boží. Je ovšem umístěn tak, že jej návštěvníci, kteří
do ložnice mohou pouze nahlédnout, prakticky nemohou vidět.
"Viditelnou" výzdobu tvoří rozsáhlý soubor grafik,
které představují významné osobnosti z období třicetileté války,
mezi nimi i členy rodů Colloredo a Mansfeld.
V salonku většinu návštěvníků z obrazů zaujme
spodobnění Senekovy sebevraždy. Podstatná část života tohoto
římského filosofa je spojena s osobou neblaze proslulého císaře Nerona.
Nejprve Seneka působil jako jeho vychovatel, na počátku jeho vlády pak měl
velmi významné politické postavení. Postupně se však vzájemné vztahy
zhoršily. Nakonec byl Seneka nařčen z účasti na proticísařském
spiknutí a roku 65 byl Neronem donucen k sebevraždě. (Sebevražda nebyla
ve starověkém Římě ničím neobvyklým. Občané obvinění, ať už křivě
nebo odůvodněně, ji volili jako jedinou možnost jak zachovat vlastní čest
i čest své rodiny. Sebevraždu páchaly třeba i vznešené ženy, které
byly znásilněny.) Obraz byl připsán Simonu da Pesarovi. Po stranách
obrazu jsou umístěné dva obrazy krajin.
Mezi okny je portrét císaře Františka Josefa I.
Ten zaujme především proto, že zachycuje císaře ještě jako poměrně
mladého muže. Ještě před několika lety byl však na jeho místě obraz
Sebevražda Lucretie (Jedná se právě o jednu vznešenou Římanku,
která byla znásilněna synem krále. Podle tradice právě tato událost
vyprovokovala svržení království a nastolení římské republiky kolem
roku 510 př. n. l.). Jednalo se ovšem o výpůjčku ze Žamberka a po
restituci byl obraz vrácen rodině Paarishů.
Do jisté míry výjimečné jsou i další tři obrazy: Alegorie
malířství a sochařství (F. Ch. Janeck (1703 - 1761)) a Hostina
Simeonova (podle katalogu od Fuxedera) po stranách skříně s českým
sklem a Krajina s koupajícími se nymfami (Cornelius van Poelenbugh?
(1586 - 1667)) vedle dveří do jídelny. Téměř všechny obrazy na zámku
jsou zachyceny na plátně nebo na dřevě. Tyto tři jsou ovšem malovány
na měď.
Výzdobu místnosti doplňuje jeden výjev z křížové
cesty - Šimon zvedá kříž - a dva obrazy s pastýřským námětem
ve stylu Cajetana Rosy.
Colloredové a Colloredo-Mannsfeldové vždy hájily zájmy
Habsburků a dávali to okázale najevo. Všech deset portrétů zde umístěných
představuje muže a ženy tohoto panovnického rodu.
Nejvýznamnější v této řadě portrétu jsou podobizny
(v životní velikosti) Marie Terezie a jejího manžela Františka
Štěpána Lotrinského. Jedná se o obrazy od M. Meytense (1695
- 1770) - dvorního malíře Habsburků a od roku 1759 teké ředitele vídeňské
Akademie. Marie je zachycena ve velice bohatě zdobených korunovačních šatech.
Území, kterým vládla, jsou na obraze symbolizována korunami zemí.
Nechybí tedy ani česká královská koruna.
Naproti oknům jsou portréty Mariiných rodičů, Karla
VI. a Alžběty Kristiny Brunšvické. Mezi okny jsou obrazy dalšího
manželského páru. Na prvním obraze je to dědeček Marie Terezie Leopold
I. (kopie podle nizozemského malíře F. Luycxe (1604 - 1668)) a na
druhém jeho první manželka, španělská infantka Markéta Marie
Terezie. V té době už byly, díky složité sňatkové politice mezi
rakouskými a španělskými Habsburky, příbuzenské vztahy natolik
zamotané, že Leopold byl Markétiným strýcem a zároveň bratrancem.
Leopoldova sestra byla totiž Markétinou matkou a sestra Markétina otce
byla matkou Leopolda. Tento genetický propletenec měl pochopitelně velice
negativní důsledky. Markéta sice porodila čtyři děti, ale pouze jedna
dcera překonala úskalí kojeneckého věku. K těmto porodům je třeba ještě
připočítat několik potratů, není tedy divu, že Markéta v pouhých 21
letech fyzicky naprosto vyčerpaná zemřela. Náš portrét dospělé Markéty
je kopií podle španělského malíře Juana de Mirandy (1614 - 1685),
velice známé jsou však podobizny Markéty jako dítěte od španělského
dvorního malíře Diega Velázqueze (1599 - 1660), jehož byl Miranda nástupcem.
(Pro úplnost dodejme, že i druhá Leopoldova manželka byla jeho sestřenicí
a celá situace se vlastně zopakovala. Až potřetí se oženil s dívkou,
která nebyla z Habsburského rodu, porodila deset dětí, mj. i budoucího
císaře Karla VI., tedy otce Marie Terezie.)
Zbývající čtyři obrazy jsou umístěny nade dveřmi.
Nad zavřenými dveřmi do přípravny jídel je portrét Leopoldova otce Ferdinanda
III. a nad protějšími - falešnými (jsou zde umístěny pro dotvoření
optické souměrnosti místnosti) - je portrét matky, Marie Španělské.
A konečně poslední dva obrazy představují dva syny Marie Terezie. Nade
dveřmi, kterými se do jídelny přichází z kuřáckého salonku, je to císař
Josef II. (obraz je signován Josefem Hicklem (1736 - 1807)) a nad těmi,
kterými se pokračuje do reprezentačního salonu, se jedná o Leopolda
II.
Tato velmi reprezentativně upravená místnost je pojednaná jako rodová
galerie Colloredů a Colloredo-Mannsfeldů. V hlavní části sálu jsou na
velkých portrétech zachyceni majitelé zámku od druhé čtvrtiny 18.
století do konce 19. století (viz historie, rod
Colloredo). Jedná se o Rudolfa Josefa I., Františka I.
Gundakara, Rudolfa Josefa II., Františka II. Gundakara a Josefa
I. Až na Františka II. Gundakara jsou všichni muži vyobrazeni v oděvu
určeném pro nositele Řádu zlatého rouna. František je vymalován ve
vojenské uniformě a na obraze se vedle něj objevuje také jeho manželka
a dcera Vilemína. Autorem obrazu datovaného rokem 1843 je přední vídeňský
portrétista F. Schrotzberg (1811 - 1889).
Sérii těchto velkých obrazů doplňuje ještě portrét
Marie Isabelly z Mansfeldu, který je umístěn mezi portréty
Rudolfa Josefa I. a Františka I. Gundakara. Tento obraz, stejně jako portrét
Josefa I. je kopií od Wilhelma Wodňanského z roku 1929. Na malířských
stojanech jsou menší portréty rodičů knížete Josefa II., Aglaja
Festeticsová (obraz je signován Horowitzem) a Jeroným hr. Mansfeld.
I v druhé části sálu jsou dvě rozměrná plátna. Zpodobňují Leandra
Colloreda (1639 - 1709), kardinála a velkozpovědníka, a Rudolfa,
prvního z Colloredů na Opočně. Zde se jedná o originál, podle kterého
byla zhotovena replika umístěná na arkádové chodbičce prvního patra.
Obraz byl namalován neznámým středoevropským portrétistou roku 1640. U
vstupních dveří do herny jsou v oválných rámech portréty muže a
ženy. Muže se nepodařilo blíže určit (opět chybí štítek s číslem),
žena je Marie Gabriela Starhembegová, manželka Rudolfa Josefa I.
Colloreda.
Malířskou výzdobu místnosti tvoří zátiší dvojího
druhu - obrazy zvířat (2) a obrazy ovoce (4). Oba obrazy zvířat
jsou signovány. Velké plátno s papoušky, perličkami a gazelou je od
Gabriela Salciho z roku 1718, mnohem menší obrázek s mrtvým zajícem a
psem namaloval roku 1767 J. C. Oudry. Zátiší s ovocem tvoří vždy
dvojice stejných rozměrů. Větší obrazy, umístěné nad skříní,
jsou od neznámého autora. Malé obrázky s hrozny a broskvemi (vpravo od
okna) byly připsány Spadinovi.
Výzdobu ložnice tvoří hlavně díla s náboženskými
a mytologickými náměty. K Trojské válce a událostem, které jí předcházeli
se vztahují obrazy Paridův soud (ve stylu Lucy Giordana) a Venuše
podává Achilovi nový štít. Dalším výjevem z mytologie je obraz Únos
Europy. Jedná se o scénu, ve které nejvyšší řecký bůh Zeus v
podobě býka unáší dceru sidónského krále Agénora. Cenným obrazem
je dílenská kopie obrazu Kristus uzdravuje nemocné od Pellegriniho
(originál je ve Vídni). Další kopií, tentokrát podle P. P. Rubense
(1577 - 1640) je Zuzana v lázni. V ložnici je ještě obraz sv.
Františka a rytina zachycující rodinu Marie Terezie.
Renesanční pokoj
Vedle okna je umístěn obraz hlavy jinocha.
Jedná se o dílo neznámého italského malíře ze 17. století. Na druhé
straně je portrét šlechtice na dřevěné desce. Na dřevě je namalována
také Matka Boží v červeném oděvu a s Ježíškem držícím květinu
(vlevo ode dveří do dalšího pokoje). Po několik let - během restaurování
obrazu "Ježíš mezi učenci" - byla deska umístěna v pracovně.
I v této místnosti se nacházejí kopie podle obrazů
známých malířů. Charitas (naproti Matce Boží) pochází ze 17.
století podle obrazu Guercina (1591 - 1666), a kopií podle benátského
mistra Tintoretta (1518 - 1594) je obraz Zázrak sv. Marka (vlevo ode
dveří, kterými se do pokoje vchází).
Poslední obrazy představují svatou rodinu a chrámového
učitele.
První barokní pokoj
V období baroka byl na víru v Boha kladen velký
důraz. Tomu plně odpovídá i výzdoba pokoje. Obrazy s náboženskou
tematikou jednoznačně převládají: Obětování v chrámě, Hlava
evangelisty, Sv. Josef s apoštolem, Klanění pastýřů,
Jidášův polibek a Učenci v Emauzích poznávají Krista.
Poslední dva obrazy jsou malované ve stylu Caravaggia (1573 - 1610), v
minulosti byly připisovány přímo jemu. Klanění pastýřů je
vytvořeno ve stylu Jacopa Bassana (1517 - 1592).
"Námětově" výjimečnými obrazy jsou Víly
v lázni a rozměrný obraz Setkání bohů na Olympu od benátského
malíře, z doby kolem roku 1600.
Druhý barokní pokoj
I v druhem barokním pokoji je obrazová výzdoba
jednotná. Je zde vystaveno pět pláten a ve všech případech se jedná o
krajinomalby.
Klasicistní pokoj
Dva protilehlé obrazy čerpající z řecké
mytologie - Léda a labuť a Ganymed - byly původně pokládány
za díla francouzského malíře J. L. Davida (1748 - 1825), později se uváděly
jako kopie jeho obrazů a nejnověji byly připsány Josephu Abelovi (1764 -
1818), který byl ovšem Davidovou tvorbou a jeho stylem silně ovlivněn.
Výjimečný je obraz umístěný nad krbem. Jedná se o Měsíční
krajinu od českého malíře Josefa Platzera (1752 - 1816), který
proslul jako autor divadelních kulis. Colloredové a Colloredo-Mannsfeldové
ovšem upřednostňovali umění italské, proto je tedy dílo od českého
autora na zámku poměrně velkou vzácností.
Empírový pokoj
V tomto pokoji jsou pouze dva obrazy. Jedná se o
pohledy, tzv. veduty, na Benátky od benátského malíře druhé
poloviny 18. století. Rozhodně se nejedná o žádné výjimky. Ve sbírce
je ještě celá série 10 podobných vedut. Tyto obrazy jsou ovšem uloženy
v depozitáři, pouze dva jsou vystavené v tzv. sekundární obrazárně,
ale ta je veřejnosti přístupná jen výjimečně.
Nejvýznamnější díla sbírky jsou dnes umístěna ve dvou barokně upravených sálech prvního patra. Je zde vystaveno přes padesát obrazů. Na této stránce bude přiblíženo pouze několik vybraných děl. Kompletní soupis i s fotografiemi obrazů můžete nalézt na oficiálních stránkách opočenského zámku. Můžete tedy použít následující odkazy pro malý i velký sál obrazárny.
http://www.hyperlink.cz/zamekopocno/cz/exp_obr_mal.html
http://www.hyperlink.cz/zamekopocno/cz/exp_obr_vel.html
Malý sál
V prvním sále obrazárny je soustředěna
italská malba 16. - 18. století, zejména díla okruhu benátské výtvarné
školy. Pro tuto školu jsou nejtypičtější biblické výjevy a až na několik
výjimek to platí i u obrazů vystavených v Opočně.
Až na jednu výjimku jsou zde vystavena díla od italských mistrů. Oním
jedinečným obrazem je Zvěstování, jehož autorem je nizozemský
mistr Marten de Vos (1531 - 1603). Na neitalský původ ukazuje např. květinové
zátiší umístěné v přední části obrazu; v kytici se objevují pro
Holandsko tolik typické tulipány. Malíř část svého života strávil v
Itálii, několik let pracoval v Tintirettově (1518 - 1594) dílně v Benátkách
a ve své tvorbě byl tedy silně poznamenán vlivem benátského malířství.
Proto byl obraz přiřazen právě k této sbírce.
V obrazárně se nacházejí některé cenné originály.
Na obraze Poslední večeře Páně je v pravém
dolním rohu napsáno "Leander 'a Ponte Bassis Aequs F. 1605". To
tedy znamená, že obraz je dílem Leandra Bassana (1557 - 1622), jednoho ze
synů známějšího Jacopa Bassana 1517 - 1592); písmeno F. je zkratkou
pro "fecit", tedy "vytvořil".
Při čištění a restaurování obrazů v 70. letech
20. století byla na zlatém poháru na obraze Andromache se loučí s
Priamem nalezena signatura "OPUS VAROTARII". To umožnilo připsat
toto dílo Alessandrovi Varotarimu zvanému Padovani (1588 - 1648). V tomto
případě se také jedná o jeden z mála obrazů, který motivem nečerpá
z Bible; jedná se o výjev z trojské války. Andromacha byla manželkou
Hektora, syna posledního trojského krále Priama a zároveň nejudatnějšího
trojského bojovníka, kterého dokázal porazit a zabít v přímém
souboji pouze Achilleus.
Dalším obrazem, který nečerpá z Bible, je Zavraždění sv. Václava.
V minulosti bylo dílo připisováno českému malíři Petru Brandlovi
(1668 - 1735). Vše však nasvědčuje tomu, že obraz byl vytvořen v Římě
a za autora obrazu byl označen Ftancecso Trevissani (1656 - 1746). Obraz si
u něj objednal Jan Václav Bubna z Litic jako předlohu pro oltářní
obraz nového kostela v Žamberku. Z Trevissaniho dílny pochází také
obraz Kristus na hoře olivetské.
Na první pohled možná nenápadným obrázkem je Marie
s Ježíškem, Janem Křtitelem a sv. Šebestiánem (60,5 x 33 cm).
Podrobnější průzkum prokázal, že jeho autorem je Battista Dossi (po
1490 - 1548), mladší bratr Dossa Dossiho (1489 - 1542). Oba umělci působili
jako dvorní malíři ve Ferraře. Náš obraz vznikl kolem roku 1520.
K originálům se řadí také obraz Svatá rodina
od pozdně renesančního malíře Lucy Cambiasiho (1527 - 1585), o jehož
autorství se dlouho pochybovalo. A konečně je tu také plátno Nalezení
Mojžíše od veronského mistra Gianbettina Cignaroliho (1706 - 1770).
Určitou kuriozitou je skutečnost, že Mojžíš na obraze zachycen není.
K nejcennějším dílům sbírky patří Madona s dítětem
a malým Janem Křtitelem. V minulosti byl za autora obraz pokládán
florentský mistr Andrea del Sarto (1486 - 1631). Jedná se však o dílenskou
nebo žákovskou repliku. Originál, tzv. "Madona del Fries", byl
součástí londýnské sbírky L. Rotschilda. I tento obraz vznikl kolem
roku 1520.
Velký sál
Jádro sbírky vystavené ve druhém sále obrazárny tvoří v Čechách
naprosto unikátní kolekce děl školy neapolské. Malíři z tohoto okruhu
se ve svých dílech snažili zachytit hlavně bitevní výjevy, mučení a
mytologická témata.
Návštěvníky na první pohled zaujmou rozměrná plátna
s výjevy z dějin severoitalské Mantovy ovládané rodem Gonzágů, z 14.
- 16. století. Obrazy postupně představují nástup Gonzágů k moci
po svržení Passerina Bonalcossina (1328), bitvu mezi bratry Lodovicem a
Carlem Gonzágovými (1453) a obranu Mantovy před vojskem Pávie
(1522). Všechny tři obrazy jsou signovány rokem 1587; autorem prvních
dvou je Theodoro Ghisi (1536 - 1601), poslední namaloval Francesco Borgani
(1557 - 1624). Všechna plátna mají úctyhodné rozměry - 163 x 674 cm.
Jako kořist z třicetileté války je získal Rudolf Colloredo.
K válkám s Turky, resp. k osobnosti vynikajícího vojevůdce Evžena
Savojského (1663 - 1736), který ve službách Habsburků proti Turkům
bojoval, se více či méně vztahují tři alegorické obrazy. Dvě plátna
nesou název Apoteóza vítěze. Jedná se o tzv. bozzetta, tedy jakési
studie pro nástropní malby Evženova vídeňského paláce Belveder, která
vytvořil pozdně barokní malíř Giacomo del Po (1652 - 1726) na počátku
18. století. Obraz Alegorie vítězství Karla VI. nad Turky je od
Paola de Matteisse (1662 - 1728). Sám císař ovšem do bitev aktivně
nezasahoval, všechna slavná vítězství, obzvláště z let 1716 - 1718,
pro něj vybojoval právě Evžen Savojský.
Dva obrazy čerpající z antické mytologie vytvořil
jeden z nejvýznamnějších představitelů neapolského malířství
Francesco Solimena (1657 - 1747). (Ve sbírce je také obraz Kající se
Máří Magdalena od Solimenova následovníka)
První obraz se jmenuje Aurora unáší Kefala. Do
Kefala, který žil šťastně se svou manželkou Prokris, se zamilovala
bohyně ranních červánků Aurora (totožná s řeckou Éos) a unesla jej
na konec světa. Kefalos však zůstal své manželce věrný a nakonec
uprosil bohyni, aby jej propustila. Ta mu však dala jinou podobu, aby se přesvědčil,
zda i Prokris mu navždy zachová věrnost. Prokris dlouho odmítala jeho návrhy,
nakonec ale nedokázala odolat krásným šperkům. V tu chvíli se Kefalovi
vrátila jeho skutečná podoba a zahanbená Prokris uprchla. Kefalos ji po
čase začal hledat a našel ji v družině bohyně lovu Artemis. Ta mu manželku
ochotně vrátila, Kefalos - milovník lovu - navíc získal kopí, které
nikdy nemine svůj cíl. Jednoho dne sledovala Prokris manžela na lovu. Když
pak Kefalos vzýval bohyni oblaků Nefelu, aby mu seslala mrak, v jehož stínu
by si mohl odpočinout, Prokris v křoví zavzlykala. Kefalos do těch míst
vrhl své kouzelné kopí, ale místo domnělé zvěře smrtelně zranil
svou manželku.
Obraz Dido a Aeneas čerpá z Vergiliova (70 - 19
př. n. l.) eposu Aeneis, zpracování jedné z legend o založení Říma.
Když u břehů Kartága přistálo loďstvo s uprchlíky z dobyté Troje,
stal se jejich vůdce Aeneas hostem samotné kartaginské královny Dido,
která se do hrdiny zamilovala. I Aeneas by s ní rád zůstal, ale na příkaz
nejvyššího boha Jova (v 1. pádě Jupiter) musel Kartágo opustit a vydat
se do Itálie, kde pak založil Řím. Nešťastná Dido poté spáchala
sebevraždu. Opočenský obraz zachycuje moment, kdy se Aeneas s královnou
na lovu schovávají před bouří v jeskyni. I tento obraz byl vytvořen
jako předloha pro nástropní malbu vídeňského Belvederu. Stejně jako
bozzetta od G. del Po byl tento obraz zakoupen od dědičky Evžena Savojského
roku 1737.
Obraz od Francesca de Rosy (1607 - 1656) Apollón a
Marsyas v sobě spojuje mytologické téma s mučením, které je pro
neapolskou školu tak typické. Frygijský Satyr Marsyas nalezl flétnu,
kterou odhodila bohyně Athéna, když zjistila, že se jí při hře ošklivě
nafukují tváře. Naučil se na ni nádherně hrát, lidé jej velmi chválili,
ale sláva mu stoupla do hlavy natolik, že se odvážil vyzvat k soutěži
boha Apollóna, který hrál na lyru. Apollón výzvu přijal, ale dal si
podmínku, že vítěz stáhne poraženého z kůže. Protože soutěž
posuzovaly Múzy, věrné průvodkyně boha Apollóna, ten pochopitelně zvítězil
a na obraze je zachycen moment, kdy začíná nebohého Marsya stahovat.
Ovšem i v této místnosti jsou vystaveny obrazy s náboženskou
tematikou. Jedná se např. o obrazy Madona s dítětem a Madona
se světci z okruhu Carla Maratty (1625 - 1713), cenným originálem je Svatá
rodina Giovanniho Batisty Salviho zv. Sassoferato (1602 - 1685) a v
neposlední řadě je tu Umučení svatého Bartoloměje. Při
restaurování byl objeven autogram AV, který umožnil připsání obrazu
Andreovi Vaccarovi (1604 - 1670).
V knihovně je pouze jeden obraz - portrét knížete Josefa II. Colloredo-Mannsfelda. Na pozadí je zachycen také opočenský zámek.
Obrazy jsou soustředěny ještě v dalších dvou pokojích prvního patra,
v tzv. sekundární obrazárně. Tato část expozice je ovšem veřejně přístupná
jen dvakrát do roka, u příležitosti dne památek a dnů evropského
kulturního dědictví. I zde bude vybráno pouze několik děl.
První pokoj
Nejméně dva obrazy v této místnosti mají zajímavou
historii. Prvním z nich je obraz Klanění pastýřů, namalovaný
na masivní cedrové desce. Roku 1803 jej jako originál Raphaela Mengse
zakoupil kníže František I. Gundakar Colloredo-Mannsfeld. Jedná se ovšem
pouze o velice zdařilou kopii a tento podvod vyšel brzy najevo a vzbudil
pozornost odborníků.
Přímo pod tímto dílem leží (!) další obraz,
tentokrát malovaný na plátně. Po léta byl evidován jako obraz z okruhu
Carla Maraty (1625 - 1713) Madona s Ježíškem a sv. Štěpánem. Při
nedávné restauraci bylo ovšem zjištěno, že na druhé straně plátna
je ještě jeden (starší) výjev - Panna Marie ochranitelka. Bohužel,
i vzhledem k neustále se táhnoucímu restitučnímu sporu, není k
dispozici dostatek financí na pořízení vhodného rámu. Návštěvníci
tak mohou spatřit pouze jednu, a to nově objevenou stranu obrazu.
Do jisté míry výjimečným dílem je také Podobizna
chůvy s dítětem. Obraz totiž namalovala žena, Lucia Anguisola
(+1565). I její sestra Sofonisba byla malířkou.
Další podobizna, v životní velikosti, představuje šlechtičnu
ve španělských šatech. Autora lze nejpřesněji určit slovy
"středoevropský mistr konce 16. století".
Dva obrazy ze života Belisara jsou signované J. J. de
Lensem.
Ostatní obrazy v pokoji jsou buď biblické výjevy nebo
krajinomalby. Součástí větší série jsou dva pohledy na Benátky, zde
na náměstí sv. Marka, od benátského malíře 18. století. Autorem dvou
obrazů Antické zříceniny je s největší pravděpodobností G. F.
Costa di Milano (činný v Benátkách kolem 1750), jehož dva stejně laděné
obrazy jsou umístěny i ve velkém sále obrazárny. Tomuto malíři však
byla v minulosti mylně připsána série 21 krajinomaleb - všechny tyto
obrazy jsou v katalogu uváděny jako Vlašská krajina; dva z těchto
obrazů jsou vystaveny ve druhém pokoji a jako jejich autor je zde uváděn
Nicola Vaso (činný v Neapoli kolem 1730).
Druhý pokoj
Ti, kteří navštívili opočenský zámek již
před mnoha lety, si možná vybaví velmi sugestivní výjev Vraždění
betlémských neviňátek. Tento obraz od flámského malíře činného
kolem roku 1630 byl totiž dříve umístěn ve velkém sále obrazárny.
Další dva rozměrné obrazy mají vztah k slavnému
Petru Paulu Rubensovi (1577 - 1640). Útěk Cloelie a jejích družek z tábora
krále Porseny je skutečně cennou kopií; originál byl zničen při
požáru berlínského muzea roku 1945. Obraz Ester před Ahasverem
je pokládán za dílo Rubensova následovníka. Nelze však vyloučit ani
možnost, že se jedná o kopii ztraceného mistrova díla.
Tři obrazy - dvě zátiší (s kachnami a s
koroptvemi) a rozměrnější plátno Architektura s pávem - byly připsány
Andreasu Kindermannovi, známému jako Tulipano (počátkem 18. století působil
také v Praze), jehož květinová zátiší jsou např. také na zámku v Náchodě.
Je možné, že právě v případě výjevu s pávem (byl objeven před několika
lety ve velmi špatném stavu) se jedná o fragment větší malířské výzdoby
nějaké zámecké místnosti, možná dokonce přímo v Opočně.
K velmi cenným dílům opočenské sbírky se řadí
obraz Neposlušný prorok od Jacoba Jordaense (1593 - 1678) nebo z
jeho dílny.
Podobně jako v prvním pokoji i zde jsou dále vystaveny
obrazy nábožensky laděné nebo krajiny.
Na odpočívadle prvního patra je obraz bývalého zámeckého písaře, v patře druhém se jedná o podobiznu rytíře v brnění s kopím.
Lovecký sál
Stejně jako v knihovně je tu umístěn pouze
jeden obraz. Jako jakýsi doplněk k loveckým zbraním tu byl vystaven právě
Obraz zvířat od Hondekoetera.
Rytířský sál
Na stěně proti vstupním dveřím do sálu je
řada čtrnácti portrétů. Některé jsou určeny blíže, jsou na nich
např. španělský král Filip II. (v jiné části sálu je i
portrét jeho manželky), švédský král Gustav Adolf nebo generál
z třicetileté války Papenheim. Většina je však označena jako Portrét
císaře; je mezi nimi např. i Rudof II. a jeho mladší bratr a následovník
Matyáš.
Na obraze mezi okny na dlouhé stěně je vymalován colloredovský
rodokmen. Je veden jen v mužské linii, od Liobarda (viz rod
Colloredo) zhruba do přelomu 16. a 17. století; posledním zaznamenaným
příslušníkem rodu je Ludvík Colloredo, otec Rudolfa a Jeronýma, kteří
roku 1635 Opočno získali. Na obraze jsou zachycena i rodová panství.
Vedle zámku Colloredo je tu tedy vymalováno i Opočno. Malíř však náš
zámek zřejmě nikdy neviděl, a proto je jeho podoba velice nevěrohodná.
Tři portréty zachycují muže z rodiny Colloredů. Jedná
se o Karla Colloreda, nejmladšího bratra knížete Rudolfa Josefa
I., a dva Rudolfovi syny, Josefa a Václava (viz rod
Colloredo, rozrod).
Na obraze nad vstupními dveřmi je ještě Jeroným
Colloredo-Mannsfeld. Po stranách tohoto portrétu jsou výjevy ze dvou
napoleonských bitev. Jedná se o bitvu u Aspern (1809) a o bitvu
u Lipska (1813). Obou bitev se Jeroným zúčastnil a je na obrazech
zachycen. Je zde také obrázek setkání Napoleona se zajatými rakouskými
důstojníky.
Poslední obraz zachycuje loučení císaře Karla V.
s manželkou.
Část obrazárny byla nedávno Krajským soudem v Hradci Králové vydána do rukou příbuzných posledního majitele zámku, Josefa II. Colloredo-Mannsfelda.
Citujeme ze stránek SZ Opočno - http://www.hyperlink.cz/zamekopocno/cz/akt_res face.html:
Senát Krajského soudu v Hradci Králové pod předsednictvím
JUDr. Dany Mazákové rozhodl dne 1.6.2000 o oprávněnosti žaloby Dipl.
Ing. Jerome Colloredo-Mansfelda a Kristiny Colloredo-Mansfeld proti Památkovému
ústavu v Pardubicích. V žalobě bylo požadováno vrácení mobiliárního
fondu ze Státního zámku v Opočně.
Senát potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích
ve výroku I. Zde je uložena povinnost vydat 68 obrazů z expozice zámku,
jako bezpodílové spoluvlastnictví žalovatelům. Ve výrocích II. a IV.
se rozsudek okresního soudu mění, a to tak, že o těchto výrocích bude
rozhodnuto v konečném rozsudku. Proti rozsudku již není možno se
odvolat.
Mezi obrazy, které musí Památkový ústav vydat jsou
vynikající díla neapolské i benátské malířské školy: Francesco
Solimena, Dido a Aeneas Francesco Solimena, Aurora unáší Kefala Giacomo
del Po, Apoteóza vítěze Marten de Vos, Zvěstování Leandro da Ponte zv.
Bassano, Poslední večeře Páně Bonifazio Veronese, Ježíš v chrámu
Jacopo Palma il Giovane, Samson a Dalila a řada dalších pláten vynikající
kvality.
Do sbírek opočenského zámku byl nedávno zakoupen nový obraz.
Citujeme ze stránek SZ Opočno - http://www.hyperlink.cz/zamekopocno/akt_con.html:
Z finančních prostředků Ministerstva kultury
ČR a s podporou PÚ v Pardubicích a SÚPP v Praze byl do sbírek opočenského
zámku zakoupen nový obraz.
Olejomalba s námětem Madony s Ježíškem a Sv. Josefem
je namalován na dřevěné desce rozměru cca 23 x 20,5 cm. Nápis na zadní
straně desky i v Hořčičkově katalogu z roku 1829 připisuje obraz malíři
Concovi. Sebastiano Conca, zvaný "Il Cavaliere", se
narodil v Gaetě asi roku 1680 a zemřel v Neapoli roku 1764. Jeho učitelem
byl známý neapolský malíř Francesco Solimena.
-mb,lb-
(4. listopadu 2001)
* jedná se o tři letáky, které vznikly pro vystavení obrazů u příležitosti
koncertu v zámecké obrazárně;
** průvodcovský text byl vydán nákladem 60 kusů a byl neprodejný, pro
veřejnost je tedy běžně naprosto nedostupný;
Stránky vytvořil: Lukáš Bojčuk,
lukas.bojcuk@seznam.cz
Umístění stránky: http://sweb.cz/hejkalkovo.opocno/
Poslední aktualizace této stránky:
