HOME    ZÁMEK OPOČNO


 

 

 

 

Úvodní stránka 

Turistické informace
    Prohlídka expozice
    Návštěvní doba
    Vstupné
    Mapy a plánky
 
Zámecké sbírky
    Obrazárna
    Bosch
    Knihovna
    Etnografie
    Zbraně

Historie
    Historický vývoj
    Přehled majitelů
    Rozrody majitelů
    Erby majitelů
    Rod Colloredů
    Pověsti

Město a okolí
    Procházka městem

Fotografie
    Exteriéry
    Interiéry
    Historické obrázky
    Město a park

Odkazy
    Encyklopedie
    Monografie
    Články
    Odkazy na internetu

O stránkách
    Kontakt
    Novinky

 

 

 

 

 

Historický vývoj


Obsah:

    Opočno do roku 1495
            Nejstarší zmínky o Opočně
            První doložení majitelé
            Období husitské a pohusitské

    Opočno za panování Trčků z Lípy
            První Trčkové na panství
            Vilém – renesanční šlechtic
            Spor se Žerotíny
            Jaroslav a jeho synové
            Vzestup a pád Trčků za Marie Magdaleny

    Doba Colloredů, později Colloredo-Mannsfeldů
             Začátky Colloredů na Opočně
            Sčítání lidu podle víry roku 1651
            Rodové svěřenství Colloredů
            Spojení s Mansfeldy
            Jednání protinapoleonské koalice
            Hospodářský rozvoj panství za Josefa I.
            Poslední z Colloredů na Opočně, Josef II.
            Poválečné dění

    Poznámky
    Použitá literatura


Opočno do roku 1495

Nejstarší zmínky o Opočně

    První zmínka o Opočně se datuje do roku 1068, jeho historie je však bez pochyby ještě starší. Oblast, v níž se Opočno nachází, spadala pod moc Slavníkovců. Je tedy velice pravděpodobné, že již v této době se zde nacházelo nějaké hradiště. Toto tvrzení však zatím nelze podložit žádnými archeologickými nálezy. Je možné, že zmíněné hradiště se nenacházelo na místě současného zámku, ale na území dnešní obory.1)

    Po vyvraždění Slavníkovců (28. 9. 995) se stalo Opočno knížecím majetkem. Plnilo funkci pomezního hradu a snad i jednoho z center knížecí správy v severovýchodních Čechách.

    Jak již bylo uvedeno na začátku, první zmínka o Opočně se vztahuje k roku 1068. Zanechal nám ji kronikář Kosmas, a to v souvislosti s volbou nového pražského biskupa na Dobeníně roku 1068. Zatímco kníže Vratislav II. prosazoval německého kaplana Lance, většina šlechticů podporovala Vratislavova bratra Jaromíra. Šlechtici dokonce neváhali prosadit svou volbu vojensky. Kosmas popisuje události následovně:

    „Tu Smil, syn Boženův, jenž byl správcem na hradě Žatci, vzal spolu s Kojatou Konráda, Otu a Jaromíra a řekl: „Pojďme a uvidíme, zda lstivost a líčená upřímnost jednoho muže více zmůže či nabude vrchu spravedlnost a vzácná upřímnost tří bratří, jež spojuje stejný věk, jedna vůle a táž moc a jež podporuje větší množství bojovníků. „Nastane v táboře nemalé pozdvižení lidu. „Do zbraně, do zbraně!“ volají někteří a všem je proti mysli ona nerozvážná biskupská volba. A tak se většina vojska přidala k těm třem pánům a položili se táborem u hradu Opočna a pod ním. A protože jiná část bojovníků již předtím odešla do hvozdu, kníže, cítě se jaksi opuštěn a nedosti bezpečen před útokem bratří, dal se na útěk co nejrychleji, ze strachu, aby oni se nezmocnili dříve hradu Prahy nebo hradu Vyšehradu.“ 2) Dodejme pouze, že konečná volba vyzněla ve prospěch Jaromíra.

    Jak dlouho zůstalo Opočno zeměpanským majetkem není zcela zřejmé, určitě jím ale bylo ještě ve 12. století. Dokládá to Vyšehradská listina vydaná knížetem Soběslavem I. roku 1130. Podle ní bylo Opočno jedním z míst, ze kterých se měla odvádět daň Vyšehradské kapitule.

Na začátek stránky...

 

První doložení majitelé

    Prvními historicky doloženými majiteli Opočna byli páni z Dobrušky, později psaní též z Opočna. Jednalo se o potomky významného západočeského rodu Drslaviců, jehož jedna větev se usadila i v Čechách východních. Opočno zřejmě získal Mutina z Dobrušky kolem roku 1350. Jako držitel je však doložen až k roku 1359, kdy je uváděn jako patron opočenského kostelíka, a proto musel být i majitelem Opočna. Mutina zemřel o dva roky později a nástupcem se stal jeho syn Sezema z Dobrušky (+1373). Sezema mimo jiné potvrdil roku 1364 používání magdeburského práva v Opočně. Podle charakteristiky Augusta Sedláčka byl tento člověk: „...muž povahy násilnické, milovník svárův a bojův.“3) Na druhé straně byl štědrý k poddaným. Po jeho smrti drželi Opočno společně dva jeho synové – Štěpán a Jan z Dobrušky a Opočna. V polovině 70. let (nejspíš 1376) si však rodový majetek rozdělili. Štěpánovi zůstalo Opočno, mladší Jan si ponechal Dobrušku, Dobřany a Frymburk.

    Není známo, jak dlouho Štěpán Opočno držel a jakým způsobem o něj přišel. Zřejmě již před rokem 1390 vlastnil Opočno Půta st. z Častolovic. Ten byl prokazatelně jeho majitelem roku 1394, kdy vedl na opočenském hradě jednání o nadání některým kostelům na panství. Zmínka o tomto jednání je zároveň první přímou písemnou zmínkou o opočenském hradu. Po Půtově smrti roku 1397 dědil jeho syn Půta ml. (Vzhledem k tomu, že v rodu pánů z Častolovic se vyskytli ve třech po sobě jdoucích generacích tři muži jménem Půta, setkáváme se v různé literatuře jako s držiteli Opočna s Půtou st. a Půtou ml. nebo Půtou nejst. a Půtou st.) Půta ml. určitě vlastnil Opočno ještě roku 1400, jak to dokazuje list z 15. února t.r., jímž Půta ml. prodal své popluží ve Voděradech faráři, a který byl psán na Opočně. Oba Půtové se na Opočně zřejmě rádi zdržovali.

    Krátce po roce 1400 koupil Opočno Jan Krušina (uvádí se též jako Hynek Krušina) z Lichtemburka; k roku 1406 je doloženo, že se psal též z Opočna. Po jeho smrti roku 1407 nebo 1408 drželi Opočno tři synové – Hynek, Alexandr a Jan. Naposledy se připomínají k roku 1413.

Na začátek stránky...

 

Období husitské a pohusitské

    V následujícím období se setkáváme se dvěma možnými výklady. August Sedláček za majitele Opočna pokládá neznámého katolíka a nepřítele husitů. Ve většině publikací se jako další držitel Opočna uvádí Jan Městecký z Opočna, syn někdejšího opočenského pána Štěpána z Dobrušky a z Opočna. Zpočátku Jan vystupoval jako přívrženec Husových myšlenek. Jeho podpis můžeme nalézt na známé listině z roku 1415 zaslané do Kostnice jako protest proti upálení Mistra Jana. Později však přešel do tábora nepřátel husitů. Roku 1421 vypálil Jan Žižka v okolí Opočna několik vesnic, o rok později obléhalo Opočno husitské vojsko pod velením Zikmunda Korybutoviče. Ke dni 24. 11. 1423 se datuje dopis, který napsali Žižkovi hradečtí konšelé a podle kterého byl za ním poslán z Opočna nájemný vrah. Ke konečné odplatě došlo roku 1425, kdy opočenský hrad oblehlo a dobylo vojsko orebitů. Je možné, že následně Jan opět přešel na husitskou stranu. Janovou smrtí roku 1431 vymřel rod pánů z Dobrušky a Opočna.

    Ani historie několika následujících let není zcela jasná. V posloupnosti majitelů se v období do roku 1455 opět setkáváme se dvěma variantami.

    Podle první byl po Janovi držitelem Opočna Jiří Berka z Dubé a na Vízmburku (+1450) a následně se vystřídali Petr Svojše ze Zahrádky a Mikuláš Suchan z Libouně, po jehož smrti r. 1451 získal Opočno král Ladislav Pohrobek, který jej roku 1455 zapsal Jiřímu z Poděbrad a Kunštátu.4)

    V jiných pramenech se se jménem Jiřího Berky nesetkáváme a jako držitel Opočna je uváděn až Mikuláš Suchan z Libouně. O tomto majiteli hradu nevíme nic bližššího a i o jeho přítomnosti na Opočně se dozvídáme až zpětně ze zápisů z roku 1455, kdy vznesla dědické nároky vdova po Mikuláši Dorota z Vlkova. Koncem 40. let nejspíš násilím opanoval Opočno Petr Svojše ze Zahrádky. Spolu s loupeživým rytířem Koldou ze Žampachu pak vypalovali okolní vesnice a dopouštěli se násilí na obyvatelstvu. Po trestné výpravě z roku 1450 se držitelem Opočna stal Jiří z Poděbrad a Kunštátu, který jeho vlastnictví legalizoval roku 1455, kdy si jej nechal od krále Ladislava zapsat.5)

    Jiřík však již nedržel Opočno dlouho. Ještě roku 1455 jej postoupil podkomořímu Václavovi (Vaňkovi) z Valečova a Kněžmostu, který zde zemřel roku 1472. Jeho syn Viktorín zemřel snad roku 1481 bez mužských potomků. Na základě dřívější smlouvy po něm dědil jeho strýc Samuel z Hrádku a Valečova (+1488). Ten Opočno ještě krátce před svou smrtí (1487?) prodal nejvyššímu purkrabímu Janu z Janovic a Petršpurka. A konečně někdy v letech 1493 - 1495 koupil za 20 000 florintů uherských Opočno Mikuláš ml. Trčka z Lípy. Tak se panství na 140 let dostalo do vlastnictví jednoho z nejvýznamnějších českých rodů.

Na začátek stránky...

 

Opočno za panování Trčků z Lípy

První Trčkové na panství

    Když Mikuláš Opočno kupoval, patřilo k panství kromě městečka a hradu také další městečko Dobruška, 8 vsí a části dalších dvou vesnic. Doba největší slávy Trčků z Lípy měla teprve přijít, ale již Mikuláš patřil k nejbohatším českým šlechticům. Neměl však moc šťastný osobní život. Roku 1507 nechal za nevěru zazdít svou manželku Kateřinu ze Šelmberka (viz pověst o zazděné paní). Mikuláš dalšími koupěmi panství značně rozšířil.

    Mikuláš zemřel roku 1516 bez potomků. Na základě poslední vůle z 12. března 1510 dědila jeho teta, vdova po Mikuláši st., Johanka z Březovic. Ona sama ještě téhož roku postoupila dědictví svým pěti synům – Zdeňkovi, Janovi, Jindřichovi, Vilémovi a Mikuláši. Správy se ujal nejstarší Zdeněk, který také jako jediný na Opočně trvale pobýval. Navíc bratři Jan, Vilém a Jindřich zemřeli již roku 1521.

    V říjnu 1533 se uspořádalo konečné rozdělení trčkovských panství na tři díly. Opočenské přitom obdržel jeden ze Zdeňkových synovců – Jan mladší. Panství se od dob Mikuláše značně rozrostlo. Pomozme si opět citací z díla Augusta Sedláčka. Janovi tedy od té doby patřil: „... hrad Opočen se vší ohradou a městečkem k němu přizděným, se dvorem popl. pod ním ležícím, městečkem Dobruškou, vsi Semechnice, Trnov, Třebešov, Dobřínov, Lično, Pohoř, Pulice, Křovice, Val, Domašín, Kamenice, Mělčany, Podlazice, Přepychy, Dobřikovice, Čanka, Mokrý, Meziříčí, Hradliště, Rohenice, Králova Lhota, Slavětín, Hlohov, Domkov, Městec, Jesenice, Roztoky, Šestajovice, Veselice, Rychnov, Zvole, Ples, Újezdec, Bukovina, dvůr pustý Úliště, tvrz Třebechovice s městečkem, vsi Stěnkov, Krňovice, Nepasice, Blešno, Jenikovice, Librantice, Výprava, Holíšovice, Bělušovice, Lozice, Skupice, Janovice a Chrbkov; kromě toho zboží Vildšteinské se Sečí, zboží Pelhřimovské s mnohými vesnicemi, Kumburk, Městec Králové, Oheb a klášter Vilémovský s jich příslušenstvím.“ 6) Sám Jan své panství ještě rozšířil přikoupením dalších statků. Ani Jan neměl vlastní potomky, proto roku 1544 nechal přepsat panství v dluhu 1000 kop grošů na svého bratrance Viléma Trčku z Lípy, učinil jej poručníkem majetku a ještě před svou smrtí (+1449 nebo +1450) mu panství předal.

Na začátek stránky...

 

Vilém – renesanční šlechtic

Vilém Trčka    Ze stavebního hlediska byla Vilémova éra jednou z nejvýznamnějších v dějinách Opočna. S přestavbami hradu na zámek začal již Zdeněk, Vilém na něj navázal a inicioval rozsáhlé renesanční úpravy. K těmto přestavbám inspirovala Viléma jeho cesta do Itálie roku 1551. Vilém se tehdy účastnil poselstva české šlechty, které jelo do Janova vstříc nově zvolenému českému králi Maxmiliánovi II. Výprava se v Itálii zdržela několik měsíců, a tak měli šlechtici dosti příležitostí seznámit se s renesancí nejen jako s uměleckým slohem, ale i jako se zcela novým životním stylem. (Z dalších členů výpravy, které cesta podnítila ke stavební činnosti lze uvést Viléma z Rožmberka, Zachariáše z Hradce, Vratislava z Pernštejna a Jindřicha Kurcpacha.7)) Vilém si pak zvolil Opočno za své hlavní sídlo. Roku 1562 byl pak Vilém jako první ze svého rodu povýšen do panského stavu. Zemřel 22. 10. 1569 ve věku pouhých 37 let.

 

 

Spor se Žerotíny

    Ihned po Vilémově smrti propukly ostré boje o Opočno mezi Trčky a Žerotíny. Jinak šťastné manželství Viléma a Barbory z Biberštejna zůstalo bezdětné, snad i vinou Vilémova špatného zdraví. Proto poslední vůlí ze 30. 11. 1566 odkázal své sestře Veronice, vdově po Karlovi ze Žerotína, a jejím dětem zámek Opočno, zámek Frymburk s městem Dobruškou, Třebechovice a Bolehošť. Polovinu měla dostat přímo Veronika, zbytek děti po dosažení plnoletosti, přičemž podíly zemřelých dětí měly přecházet na žijící. Veronika však zemřela již roku 1567, tedy ještě před Vilémem. Dědictví se tedy začali dožadovat Burian, Ferdinand, Zdeněk, Mikuláš a Jaroslav, synové Jana st. z Burianovy větve Trčků (viz rozrod Trčků z Lípy). Dlouhotrvající spory ukončil až sňatek Jaroslava Trčky s Johankou ze Žerotína, dcerou výše zmíněné Veroniky Trčkové, a tedy Vilémovou neteří, před rokem 1581.

Na začátek stránky...

 

Jaroslav a jeho synové

    Podle udání Augusta Sedláčka se Jaroslav dobře staral o správu panství i o poddané. Jeho přítomnost na Opočně je doložena roku 1582: „... zde potvrdil t. r. dne 13. prosince staré výsady městečka Dobrušky a nad to dovolil obyvatelům tudíž, aby mohli slady dělati, piva vařiti a šenkovati, vína skládati a vyprodávati a sůl prodávati, arci proti jistému vrchnosti povinnému platu.“ 8)

    Jaroslav po sobě zanechal čtyři syny – Jindřicha (z prvního manželství s Žofií Markétou Meziříčskou z Lomnice), Viléma, Kryštofa Jaroslava a Jana Karla. Nejmladší záhy zemřel a Jindřicha „od sebe za svého živobytí oddělil“.9) Opočno tedy po jeho smrti nedílně dědili synové Kryštof Jaroslav a Vilém. Oběma se však staly osudné války s Turky.

    Vilém se roku 1596 vydal s asi tisícem mužů do Uher, odkud se již nevrátil. Jeho posledním úkolem se stalo udržení zámku Jäger, který se ocitl v tureckém obležení. Vilém ani v nejmenším nehodlal s Turky vyjednávat, zradila jej však vlastní posádka. Když se nepříteli podařilo dobýt starý zámek, začalo mužstvo přes prosby Viléma jednat a nakonec vydalo Viléma a další tři muže do tureckého zajetí. V něm také Vilém zemřel. Kryštof Jaroslav zemřel na následky zranění z bojů o Bělehrad roku 1601.

Na začátek stránky...

 

Vzestup a pád Trčků za Marie Magdaleny

Marie Magdalena    Oba muži zemřeli svobodní a tedy i bez legitimních potomků. Jaroslav dlouho doufal, že se přeci jen ožení a zplodí dědice. Ale pro případ, že by se tak nestalo, stanovil posledním pořízením z 25. 8. 1601 dědicem svého bratrance Jana Rudolfa Trčku z Lípy.

    Do povědomí se však daleko více zapsala Janova manželka Marie Magdalena, dcera Ladislava Popela z Lobkovic. Jednalo se bezesporu o ženu velice inteligentní, činorodou, schopnou a obchodně nadanou. Na druhou stranu se rozhodně nedá říci, že by, podobně jako její manžel, cítila s poddanými. O její přísnosti a lakotě se dodnes zachovaly pověsti, které této ženě nijak nelichotí (viz pověst o Zlé Mandě).

    Osudy Opočna a jeho majitelů byly samozřejmě významně poznamenány českým stavovským povstáním a vůbec celou třicetiletou válkou. Jan se sice přiklonil na stranu vzbouřenců, jeho aktivity se však omezily na poskytování podpory. Jistě ne bezdůvodně se Trčkové obávali určitých opatření proti jejich rodině. Již 28. 11. 1620 tedy napsal Jan Rudolf, jistě z podnětu své manželky, dopis nejvyššímu kancléři Zdeňkovi z Lobkovic. V dopise vyjadřoval svou radost nad císařovým vítězstvím a zároveň připojil prosbu o přímluvu u panovníka; i Magdalena připojila k dopisu poznámku psanou v dosti sebevědomém duchu. Nicméně 6. 2. 1621 bylo na Trčku uvaleno domácí vězení. Nezbývalo než napsat další prosebný dopis (16. 5. 1621) s omluvou a vysvětlením, že vše, co Jan vykonal, učinil pouze z donucení. Marie Magdalena měla však ještě daleko mocnější prostředek – peníze, které mohla poskytnout císaři, jehož finanční situace nebyla právě nejlepší. Celkem mu půjčila 24 000 kop grošů.10) V Trčkově osvobození hrály roli jistě i tajné úplatky.

    Nebývalé možnosti se před Marií otevřely v roce 1622, kdy byly zahájeny rozsáhlé konfiskace. Brzy získala první konfiskáty jako náhradu za půjčku císaři, navíc pro další nákupy získala i jakési přednostní postavení. Magdalenina největší obchodní aktivita se vztahuje na období 1622 až 1629. Její celkové nákupy se odhadovaly na více než půl milionu zlatých a předčil ji pouze Albrecht z Valdštejna, rodina se tedy stala druhou nejbohatší v zemi.

Adam Erdman    Nepochybnou změnou na společenském žebříčku bylo povýšení Jana Rudolfa a jeho syna Adama Erdmana do hraběcího stavu roku 1628. Oba však museli konvertovat ke katolicismu. V situaci, kdy existovaly pouze dvě možnosti – přijmout katolickou víru nebo odejít do exilu –, vymohla si Magdalena na císaři povolení setrvat až do smrti při protestantismu. (Takováto povolení se za určité ústupky poskytovala pouze nejvýznamnějším šlechtičnám; pro muže něco takového nepřicházelo v úvahu.) I tato skutečnost jistě mnohé napovídá o Magdalenině postavení.

    Magdalena sice patřila již na stranu vítězů, neustále však udržovala styky i s druhou stranou. Snila především o politické kariéře svého syna Adama Erdmana po boku Albrechta z Valdštejna. Oba muži byli švagři – Adamova manželka Maxmiliána z Harrachu byla sestrou Valdštejnovy manželky. V příbuzenském propletenci se tak ocitl i bratr obou žen, arcibiskup kardinál Harrach, a konečně i Vilém Kinský, manžel Adamovy sestry Alžběty.

    Když byl Valdštejn roku 1630 sesazen z pozice generalissima císařských vojsk a čeští emigranti mu nabídli českou královskou korunu, Marie Magdalena začala plně podporovat jeho odvetné snažení proti Habsburkům. Tehdy se také Adam Erdman stal jedním z jeho nejbližších spolupracovníků a přátel. V únoru 1631 zinscenovala Magdalena na Opočně setkání u příležitosti křtin její vnučky Marie Isabelly, jehož se vedle Valdštejna a Trčky účastnil i emigrant ve švédských diplomatických službách Jaroslav Sezema Rašín z Rychmburka. Dá se tedy říci, že Marie Magdalena Trčková stála u zrodu Valdštejnovy zrady.

    Spojenectví s Valdštejnem se však stalo pro rod Trčků z Lípy osudným. Marie zemřela roku 1633 a tak se již nedočkala tragického konce svého syna. Adam Erdman i Vilém Kinský byli spolu s frýdlantským vévodou 25. 2. 1634 v Chebu zavražděni. (Dalšími oběťmi se stali Kristián Ilov a Jindřich Niemann.)

    Následný boj o udržení majetku byl však již marný. Jistou naději skýtala skutečnost, že Adamu Erdmanovi v době vraždy patřila pouze menší část pohádkového trčkovského bohatsví. Jan Rudolf se pro své dvě dcery, snachu a malou vnučku snažil zachránit, co se dalo. Podle poslední vůle z 2. 6. 1634 odkázal dcerám Alžbětě a Johance a vnučce Marii Isabelle Opočno, Smiřice, Adršpach a Žacléř. Maxmiliáně odkázal Černíkovice. V naději na pomoc odkázal část jmění i vlivným osobám. Rudolf byl ale obviněn ze zrady a účasti na valdštejnském spiknutí a bylo zahájeno vyšetřování. Jan Rudolf Trčka z Lípy ale zemřel již 29. 9. 1634. Veškerý majetek byl okamžitě konfiskován. Podle Josefa Janáčka představovala trčkovské bohatství suma 3 707 509 zlatých. Pro srovnání uveďme, že majetek Valdštejna byl vyčíslen na 9 285 589 zlatých a majetek Kinského na 601 400 zlatých. Celkem byl Valdštejnovi, Trčkům, Kinským, Ilovovi, Niemannovi a generálu Schaffgotschovi, který byl odsouzen a popraven za to, že se postavil za Valdštejna, konfiskován majetek v hodnotě asi 15 000 000 zlatých.11)

Na začátek stránky...

 

Doba Colloredů, později Colloredo-Mannsfeldů

Začátky Colloredů na Opočně

Rudolf Colloredo    Dne 10. května 1636 vyšlo definitivní rozhodnutí o ztrátě cti a majetku manželů Trčkových. Ferdinand II. dal Opočno 28. 12. 1635 do zástavy bratrům Rudolfovi a Jeronýmovi Colloredům z Waldsee a ti jej 30. 8. 1636 získali dědičně. Oficiálně jej koupili za asi 300 000 zlatých. Od panovníka ale zároveň získali odměnu ve výši asi 250 000 zlatých. Fakticky tak zaplatili pouze 51 456 rýnských zlatých.12) Tak se Opočno dostalo do držení italského šlechtického rodu, jemuž zůstalo až do druhé světové války.

    I u příležitosti předání panství Colloredům poskytuje A. Sedláček obsáhlý výpis měst, městeček a vesnic, která k němu patřila: „Panství to obsahovalo zámek Opočen, zámek Frymburk, města Dobruška, Třebechovice a Opočen, městečka Městec, Hrádek, Kounov a Olešnice, vsi Křovice, Újezd, Jilovice, Kláštec, Očelice, Podolí, Přepychy, Zádolí, Křivice, Ostašovice, Vyhnanice, Novou Ves, Bolehošť, Lhotu za Bolehoštěm, Újezdec, Ledce, Staré Polanky, Šarovcovské Polanky, Stránku, Stěnkov, Krňovice, Nepasice, Blešno, Jenkovice, Královou Lhotu, Tošov, Skeřice, Rohenice, Mezříč, Čanku, Mokrý, Dobříkovec, Pohoř, Pulici, Mělčany, Semechnice, Val, Provoz, Bestviny, Březiny, Kršovku, Brtvu, Bačetín, Sudín, Domašín, Myškov, Ohnišov, Rzi, Novou Ves, Sedloňov, Kamenici, Spáleniště, Netřebu, Rozkoš, Nedvězí, Dobřany, Houdkovice, Trnov, Slavětín a Hlohov“. 13)

    Jeroným ovšem zemřel již roku 1638 – padl ve Francii u pevnosti St. Omer. Jediným majitelem tedy zůstal Rudolf. Na Opočně se však nezdržoval, příliš jej zaměstnávaly „pracovní“ povinnosti. Jeho kariéra byla vskutku úctyhodná. Již křest jakoby napovídal něco ze skvělé budoucnosti. Kmotrem malého šlechtice byl sám císař Rudolf II.; Rudolfův otec Ludvík byl císařovým ministrem. Rudolf vstoupil do řádu maltézských rytířů a r. 1637 se stal jejich velkopřevorem pro Čechy. Věnoval se však především dráze vojenské, aktivně se účastnil třicetileté války. Roku 1632 byl povýšen na generála. Svou úlohu sehrál při Valdštejnově vraždě. Byl to právě Rudolf Colloredo, kterého Jan Matyáš Gallas přizval k jednáním s Ottaviem Piccolominim v Hlohově na počátku roku 1634. Příprava spiknutí proti Valdštejnovi a jeho druhům se rozběhla naplno. „Přípravný výbor“ se postupně poněkud rozrostl, naopak Colloredo byl v posledních fázích příprav z konečného zásahu vypuštěn, protože k němu Valdštejn neměl dosti důvěry a bylo nepravděpodobné, že by se dostal do vévodovy blízkosti. I tak si od císaře vysloužil odměnu právě v podobě opočenského panství. Roku 1647 byl jmenován velícím generálem v Čechách. Nejvíce se proslavil jako guvernér Prahy při její obraně před Švédy roku 1648. Mezitím ovšem Švédové dvakrát ovládli a plenili opočenský kraj (1635 a 1645).

Na začátek stránky...

 

Sčítání lidu podle víry roku 1651

    Roku 1651 proběhlo na našem území sčítání obyvatel podle víry, které nám poskytuje cenné informace. Pro opočenské panství jej zpracoval jeho hejtman Enoch Klemens Vratislavský, který získal funkci roku 1650 po smrti Jana Petra Rašína z Rýzmburka. Nutno říci, že soupis byl na tomto panství zpracován velice pečlivě. Vedle obvyklých zjišťovaných skutečností, tedy jména, věku, činnosti a vyznání, se u osob, které nepocházejí z dané obce, uvádí i místo jejich původu, a dále se můžeme setkat i s poznámkami týkajícími se tělesného postižení. I věk je zde vyjadřován velice přesně. Zatímco na některých panstvích se spokojili s konstatováním, že „děti mají malý“, v opočenském soupisu se u velmi malých dětí uvádí přesnost na čtvrt roku a lze nalézt i záznamy typu „6 téhodnů“.14)

    Kdo tedy žil na jaře 1651 „na zámku a při zámku Opočně“? 15) Především to byl hejtman s rodinou. Žila tu však ještě i rodina bývalého hejtmana. Dále ve výpisu nacházíme lokaje, staršího a mladšího purkrabího, důchodního písaře, polesného, obročního a mladšího obročního, hofmistryni, kuchmistra, kuchaře a kuchtíka, pekaře, staršího sládka, 3 cizopanské sládky tovaryše, kominíka, 6 marštalířů, dva kováře a jednoho kovářského tovaryše, řezníka, vinaře, štěpaře, zahradníka, rybáře, myslivce, bednáře a školního rektora. Přidáme-li manželky, děti, chůvy a děvečky, zjistíme, že při zámku zůstávalo 126 lidí. Většinou se jedná o katolíky, nebo lidi u nichž je naděje na obrácení. (S označením +, které znamená právě naději na obrácení se v podstatě automaticky setkáváme u dětí a mládeže. U nich není často náboženství vysloveně uvedeno. Jasné označením n – nekatolík – se většinou uvádí pouze u osob, u nichž již není naděje.) Takových lidí bylo 104, 22 bylo nekatolíků, bez naděje. To byl případ např. zahradníka, vinaře apod. Z výše postavených osob se to týká pouze „panny Mařenky Rašínové“ (sestra bývalého hejtmana?) a hofmistryně Mandaleny Vlčkové.16)

    Po zámku následuje vypsání dvorů (ve smyslu hospodářském), ovčáků a mlýnů na panství. Dvorů bylo celkem 12: opočenský, lhotský, pulický, vranovský, tošovský, jeníkovický, ledecký, doubravský, bidelský, hamerský, dlouzský a konečně dvůr urozené paní Johanny Rašínové v Přpyších a žilo na nich 186 osob. Mlýnů bylo jen o tři méně. Ty se nacházely v Opočně, Meziříčí, Třebechovicích, Mitrovicích, Šestojovicích, Zvoli, pod Chlumkem, Zakově a Frymburku (49 osob). A konečně ovčáků a pazderníků bylo šest s 32 lidmi. Celkem na výše zmíněných místech žilo 392 lidí, z toho 26 katolíků, 262 s nadějí na obrácení a 104 bez naděje.17)

    Pak již následuje vypsání všech obyvatel v jednotlivých městečcích a vsích. V nich byl konečný součet (bez zámku atd.) 9073 lidí, z toho 230 katolíků, 5022 s nadějí na obrácení a 3821 bez naděje na obrácení.18)

Na začátek stránky...

 

Rodové svěřenství Colloredů

    Krátce před svou smrtí (v lednu 1657) zřídil Rudolf z Opočna, statků Doubravice a Počernice a domů na Malé Straně v Praze rodové svěřenství, tzv. fideikomis. Zřízení fideikomisu zamezilo dělení tohoto majetku mezi více dědiců. Colloredovské svěřenství bylo zřízeno jako jedno z prvních na našem území.

    Rudolf jako člen řádu maltézských rytířů zůstal svobodný a bezdětný. Jeho dědicem se stal Ludvík, syn bratra Jeronýma. Ani on ovšem na Opočně příliš často nepobýval. Přesto významně ovlivnil další vývoj městečka, když roku 1673 založil kapucínský klášter. Jeho kostel byl vysvěcen roku 1678 hradeckým biskupem Janem Kryštofem z Talmberka.

    Určité komplikace přinesla Ludvíkova smrt (28. 12. 1693 ve Vídni). Zanechal po sobě totiž pouze jednu dceru Marii Antonii. Asquinova větev Colloredů vymřela po meči. Marie Antonie převedla veškerý svůj majetek na Kamila Colloreda z Bernardovy větve (viz rozrody Colloredů), ale ten si ponechal pouze část, další část přenechal svému bratru Karlu Ludvíkovi a konečně rodové svěřenství zřízené Rudolfem postoupil Jeronýmovi z Vikardovy linie (*1674).

    Jeroným také zastával mnoho funkcí. Byl nejvyšším dvorským sudím, tajným radou a komořím, zemským hejtmanem na Moravě a gubernátorem a generálním hejtmanem v Miláně. Roku 1711 byl přijat do hraběcího stavu v Čechách a 1724 do stavu říšských hrabat. Na konci devadesátých let postihl zámek rozsáhlý požár, který si vynutil další stavební úpravy na počátku 18. století, tentokrát ve stylu barokním. Úpravy snad řídil italský architekt Giovanni Battista Alliprandi. Ovšem roku 1718 byl na Opočně přítomen také Jan Blažej Santini-Aichl. Důvod jeho přítomnosti však není znám.19) Jeroným také nechal rozšířit a opravit zámecký kostel. I pro Jeronýma platí totéž, co pro jeho předky – na Opočně se příliš nezdržoval. Zemřel roku 1726 v Miláně.

Rudolf Josef I.    Opočenského panství se ujal nejstarší Jeronýmův syn Rudolf Josef (* 1706). Jestliže Rudolfovi předci byli úspěšní, pak kariéra tohoto muže byla přímo oslnivá. Postupně se stal říšským dvorským radou, českým vyslancem na říšském sněmu v Řezně (r. 1731), následně působil jako císařský vyslanec na různých evropských panovnických dvorech, od roku 1746 až do své smrti roku 1788 vykonával funkci vícekancléře říše. Již roku 1744 obdržel vůbec nejvyšší vyznamenání udělované Habsburky – Řád zlatého rouna. A konečně roku 1763 byl povýšen do stavu říšských knížat. Pro svou povahu byl velice oblíben císařem a manželem Marie Terezie Františkem Štěpánem Lotrinským. Roku 1750 jej dokonce František s početným doprovodem navštívil na Opočně. Můžeme ovšem spekulovat o tom, zda císaře na Opočno lákalo pouze přátelství s Rudolfem a bohatsví zdejší obory. V korespondenci pruského vyslance ve Vídni Otto Christopha Podewilse se dochovala zmínka, že „František Štěpán má slabost pro ženy. Dříve projevoval náklonnost k manželce vícekancléře hraběnce Colloredové...“ 20)

    Ve dvacátých a třicátých letech 18. století se východními Čechami přehnala vlna tvrdé rekatolizace. Na Opočensku vedle neblaze proslulého jezuity Antonína Koniáše působili i Jakub Firmus, Matěj Třebický, Adam Poustka a František Mateřovský.21) Na panství bylo zabráno a spáleno na 200 zakázaných luteránských knih. V roce 1732 žádali vesničané vrchnost o svobodu vyznání, samozřejmě bez úspěchu. Vzpoura se rychle rozšířila po celé oblasti, bylo nutno zastavit ji vojensky. Následovalo zatýkání a věznění vůdců. Ještě jedno povstání se dotklo Opočenska za panování Rudolfa Josefa. Tentokrát to byla protirobotní rebelie z roku 1775.

Na začátek stránky...

 

Spojení s Mansfeldy

    Když Rudolf Josef ve věku 82 let zemřel (roku 1788), zanechal po sobě 8 potomků z 18 narozených dětí (např. Marie Terezie měla dětí 16, jedna z jejích dcer 17). Nejstarším synem byl další nadějný příslušník rodu František de Paula Gundakar (* 1731). Po vzoru svého otce se věnoval dráze diplomata – v letech 1767 až 1770 působil jako vyslanec v Madridu. Brzy po návratu, roku 1771, se oženil s Marií Isabellou z Mansfeldu. Ta byla dcerou Jindřicha Pavla hraběte z Mansfeldu, předposledního mužského potomka tohoto rodu (jeho jediný syn však zemřel krátce po něm). Roku 1789 císař Josef II. povolil spojení jmen obou rodů; rodinu tedy od té doby známe jako Colloredo-Mannsfeldy. Dodejme pouze, že nejstarší syn knížete Colloredo-Mannsfelda za života svého otce vždy používal titul „hrabě z Mansfeldů“. (Ke zdvojení hlásky „n“ ve jméně Colloredo-Mannsfeld došlo písařovou chybou, nicméně se vžilo natrvalo.) Františkovy příjmy dosáhly po spojení majetků obou rodů hodnoty 400 000 zlatých ročně.22) Do života knížete i jeho synů výrazně zasáhly napoleonské války. Po bitvě u Slavkova (1805) na nátlak Napoleona rezignoval na své funkce – byl konferenčním ministrem a po otcově smrti převzal též funkci místokancléře. Zemřel ve Vídni roku 1807.

    Alespoň krátkou zmínku si zaslouží Františkův mladší bratr Jeroným. Jak již bývalo ve šlechtických rodech zvykem, věnoval se dráze duchovního. Roku 1772 se stal salzburským arcibiskupem. A byl to právě on, kdo podporoval mladého Wolfganga Amadea Mozarta.

    Po Františkovi se stal opočenským pánem Rudolf Josef II. Nový kníže opět zasáhl do podoby zámku a jeho okolí. Zaměřil se zejména na úpravu anglického parku v údolí Zlatého potoka.

Na začátek stránky...

 

Jednání protinapoleonské koalice

    V červnu roku 1813 se Opočno stalo místem důležitých diplomatických jednání protinapoleonské koalice, na kterých měl Rudolf, vzhledem k osudu svého otce, osobní zájem. Na zámku se uskutečnilo několik schůzek předních představitelů Ruska, Pruska a Rakouska.

Alexandr I.    Po Napoleonově nezdařeném tažení do Ruska (1812) uzavřelo Rusko a Prusko spojeneckou dohodu. Šlo ovšem o budoucí postavení Rakouska, které po roce 1810 vystupovalo jako spojenec Francie. Toto spojení bylo navíc potvrzeno sňatkem císařovy dcery Marie Luisy s Napoleonem. Rakouská vojska se nyní nacházela v Čechách, poblíž Jičína, a postavení této země nyní bylo klíčové. Ústřední postavou následných jednání se stal přirozeně rakouský kancléř Klemens Lothar Metternich. Ve dnech 10. až 12. jednali na Opočně rakouský vyslanec hrabě Stadion, ruský kancléř Nesselrode a pruský kancléř Hardenberg. Jednání ovšem poněkud vázla. Jistou zásluhu na pokračování měla další významná osobnost. Tentokrát to byla žena – Kateřina Vilemína Zaháňská, velice blízká přítelkyně Metternicha. Na jejím zámku v Ratibořicích právě pobýval Metternichův tajemník hrabě Gentz. 15. června dostala Kateřina zprávu, že ji následující den v Ratibořicích navštíví ruský car. Alexandr dorazil na zámek 16. 6. kolem čtvrté hodiny odpolední. Slavnostního oběda se kromě cara, jeho doprovodu a některých zástupců rakouské diplomacie účastnil i Gentz, který chtěl získat co nejvíce informací pro Metternicha. Krátce po sedmé hodině večerní odjel car do Opočna. Necelou hodinu po jeho odjezdu dorazil do Ratibořic Metternich. Dlouho do noci hovořil s Gentzem, ráno se setkal s Kateřinou, ale po snídani také on pospíchal do Opočna. Při následujících jednáních Rusko zastupovali vedle cara ministr zahraničních věcí hrabě Nesselrode, šéf generálního štábu Volkonskij a carův dvorní rada hrabě Tolstoj. RakouskKlemens Lothar Metterniché zájmy samozřejmě hájil Metternich. Ale již 19. června odjel a v jednáních ho nahradil Gentz. Také pruský kancléř Hardenberg záhy odjel do Slezska informovat krále a v rozhovorech pokračoval Wilhelm Humbolt. 21. června se na zámku nečekaně na pár hodin objevil i pruský král Bedřich Vilém III. a došlo k jeho krátkému setkáni s Alexandrem. Rakouský císař do Opočna nepřijel, ani do jednání nijak nezasahoval, přestože je pečlivě sledoval z Jičína. Ani v Ratibořicích, ani v Opočně tedy nikdy nedošlo k jednáním ve složení Bedřich Vilém III. – Alexandr I. – František I. Car se svým doprovodem (mimo jiné s ním na Opočně pobýval bratr Konstantin a dvě sestry) odcestoval 23. června a cestou se opět zastavil v Ratibořicích. Z červnových jednání vyplynulo, že Metternich nejprve promluví s Napoleonem jako prostředník a bude tlumočit požadavky Pruska a Ruska. Po neúspěchu se Rakousko 19. srpna rozhodlo přistoupit k rusko-pruské koalici a vypovědělo Francii válku, která vyvrcholila bitvou u Lipska. Aktivně do napoleonských válek zasáhl i Rudolfův mladší bratr Jeroným, který se účastnil např. již výše zmíněné bitvy u Lipska.

Na začátek stránky...

 

Hospodářský rozvoj panství za Josefa I.

    Jeronýmův syn František II. de Paula Gundakar zdědil panství po Rudolfově smrti roku 1843. (Rudolf zemřel bezdětný.) Po vzoru svého otce se věnoval vojenské dráze. Roku 1848 se účastnil potlačování povstání v Praze, Vídni a Maďarsku. Revoluční události roku 1848 vedly ke zrušení roboty a posléze také ke zrušení patrimoniální správy. Ta byla brzy nahrazena správou krajskou. V rámci těchto reforem vznikaly také podkrajské úřady a později okresní hejtmanství. Opočno patřilo k hejtmanství v Novém Městě nad Metují.

    František zemřel náhle roku 1852, ale nezanechal mužského dědice, pouze dceru Vilemínu, provdanou za Vincence Auersperga. Opočenského zámku a velkostatku se ujal Františkův bratranec Josef I.

    Nutno poznamenat, že František velice dbal na Josefovu přípravu pro roli budoucího knížete. Josefa čekal obtížný úkol – vyvést panství z dluhů a celkově upravit podmínky hospodaření. Zrušení roboty bylo samozřejmě vážným zásahem do dosavadního systému. Josef se svého úkolu zhostil úspěšně. Nejenže vyrovnal veškeré dluhy, ještě mu zbylo dost prostředků na to, aby mohl zakoupit s Dobříší sousedící Zbiroh. Vedle hospodářské činnosti se Josef samozřejmě aktivně účastnil i života politického. Mimo jiné roku 1861 vstoupil jako dědičný člen do panské sněmovny, jejímž předsedou byl zvolen roku 1868. I zámek zaznamenal jisté proměny. Zřejmě roku 187823) byla zbořena zeď na východní straně zámku a vznikla terasa, ze které se otvírá nádherný pohled do parku i na Orlické hory. Následně také proběhla oprava arkád.

    Josef I. zemřel ve věku 82 let v dubnu 1895. Nástupcem se měl původně stát jeho nejstarší syn Jeroným. Po svatbě s maďarskou šlechtičnou Aglají Festetics de Tolna se usadil na Dobříši. Brzy se stal velice oblíbeným a byl zvolen dobříšským starostou. Mezi lety 1875 až 1879 pak zastával funkci ministra orby, tedy jakéhosi ministra zemědělství. Zcela nečekaně však zemřel roku 1881.

Na začátek stránky...

 

Poslední z Colloredů na Opočně, Josef II.

    Skutečným Josefovým nástupcem se stal tedy jeho vnuk téhož jména. Za Josefa II. prodělaly nejvýraznější změny interiéry. Rozsáhlé úpravy proběhly v letech 1903 až 1912. Podíleli se na nich řemeslníci z Rakouska, Anglie a zejména Francie. Ve stylu francouzského baroka a rokoka byl bohatou štukovou výzdobou upraven např. reprezentační salon. V duchu výše zmíněných slohů musela být dodržena i přísná symetrie. Proto byly u stěny proti oknům umístěny ještě jedny dveře, byť je za nimi pouze zeď. Salon byl pojednán jako rodová galerie. Dodnes se v něm nacházejí veliké portréty majitelů Opočno počínaje Rudolfem Josefem I. A konče Josefem I.

Etnografická sbírka - instalace 1910    Zcela nově byla roku 1912 přistavěna herna navazující právě na salon. V této době byly na zámku také umístěny rodové sbírky. Roku 1895 byla instalována fideikomisní sbírka obrazů. Ta byla založena roku 1795. Původně byly obrazy vystaveny v Döblingu u Vídně, na počátku 19. století byly přemístěny do colloredovského paláce v Praze. V druhém patře zámku pak byly upraveny dva sály pro jednu z největších sbírek zbraní u nás. (Orientální zbrojnice byla uspořádána a vystavena až v 80. letech 20. století.) Do dnešní podoby byla také upravena svěřenská knihovna. A v přízemí zámku byly umístěny etnografické předměty a lovecké trofeje nashromážděné samotným Josefem II. Tento vášnivý cestovatel v letech 1901 a 1902 navštívil Afriku, zejména oblast dnešního Súdánu, a v letech 1904 a 1905 Aljašku a Wyoming v USA. Josef sbíral rovněž knihy a založil tzv. francouzskou knihovnu; většina děl je psána právě ve francouzštině. Tato sbírka byla do Opočna převezena z Paříže, kde Josef často pobýval, ve 30. letech 20. století. Není ovšem veřejně přístupná.

    Významná změna nastala pro Opočno roku 1922. Josef II. se tehdy rozhodl v omezeném rozsahu zámek zpřístupnit. Představu o tom, jaké byly podmínky pro návštěvníky, si můžeme učinit podle návštěvního řádu z roku 1924:


Řád pro návštěvníky sbírek zámku na Opočně schválený výnosem ministerstva školství a národní osvěty v Praze
ze dne 4. září 1924 č. j. 104581/24

§ 1

Pan majitel zámku opočenského povoluje do odvolání k účelům vzdělávacím obecenstvu přístup do význačných místností (sbírek) tohoto zámku a to:

a) jednotlivcům neb skupinám takových do 15 se řádně legitimujících osob po ohlášení u správy zámku;

b) hromadným návštěvám škol a korporací rozdělených taktéž do skupin nejvíce 15 osob a to škol nejméně občanských a vyšších a dále spolků odborných a vzdělávacích ohlásí-li se aspoň 14 dní předem u administrace velkostatku v Opočně, aby mohlo býti případně pořadatelstvo pro nahodilou překážku, která by prohlídku v den zvolený nepřipouštěla, včas zpraveno.

§ 2

Prohlídky povolují se pouze v úterý, čtvrtek a sobotu v době od 10 - 12 a od 14 - 16 hodin kromě svátků a doby, kdy jest zámek obýván panem majitelem, jeho rodinou neb hosty.

Z důvodů pochopitelných nepovoluje se hromadným návštěvám přístup do zámku za počasí trvalých mrazů, když teplota v místnostech příliš poklesla, za počasí deštivého a sněhu.

Mládež do 16 let má přístup jen v průvodu dospělých.

Prohlídka jiných místností než sbírek povoluje se výjimečně jen jednotlivým osobám z důvodů zvláštního zájmu vědeckého a jest nutno o povolení takovýchto podrobných prohlídek zámku žádati s udáním dne návštěvy a přesné adresy žadatelovy 14 dní předem u administrace velkostatku v Opočně.

§ 3

Návštěvníci jsou povinni zdržovati se dotýkání a jakéhokoliv poškozování předmětů a ručí za každé takové poškození.

Návštěvníci musí se dále podrobovati bezpodmínečně všem pokynům provázejícího personálu. Pro případ, že by někdo z návštěvníků těmto daným pokynům nevyhověl, choval se hrubě, nekorektně a nekultivovaně, bude z další prohlídky vyloučen.

§ 4

Kouření, rozžíhání zápalek, zapalovačů atd. jest naprosto zakázáno a to jak uvnitř zámku tak, tak i na nádvoří a poblíže zámku.

Dále jest zakázáno vystavované předměty měřiti, kresliti, fotografovati, otiskovati atd. Návštěvníci jsou povinni odložiti před vstupem do zámeckých místností hole, slunečníky, deštníky, tlumoky, fotografické přístroje, zavazadla atd.

§ 5

Širší obecenstvo a hromadné návštěvy zapraví za prohlídku vstupné 2,- a školní dítky 50 h za osobu a obdrží od správy zámku vstupenku.

Sirotkům, invalidům a nemajetným osobám se na průkaz povolí prohlídka bezplatně.

Z peněz těchto připadne částka zámeckému personálu za návštěvami nutným se stávající zvláštní čistění místností, zbytek pak charitativním účelům.

§ 6

O žádostech na povolení prohlídky v jinou než ustanovenou dobu, ovšem mimo neděle a svátky, v kterýchžto dnech se prohlídka zámku bezpodmínečně nepovoluje, rozhoduje administrace velkostatku na Opočně.

§ 7

Panu majiteli jest vyhraženo právo měniti ustanovení návštěvního řádu v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty a platí tento až na další. 24)

    Josef sám děti neměl. Rozhodl se proto adoptovat syny svého mladšího bratra Jeronýma. Jednalo se o čtyři bratry – Josefa, Jeronýma, Vikarda a Bedřicha. Rovněž se rozhodl přenechat jim rodový majetek. Roku 1925 tedy získal Opočno tehdy patnáctiletý Josef. Jeroným získal Zbiroh, Vikard spravoval Dobříš a nejmladší Bedřich obdržel nemovitost v Rakousku.

    Když začala válka, Colloredo-Mannsfeldové se přihlásili k české národnosti. Na veškerý jejich majetek byla nejprve uvalena nucená správa, roku 1942 byl konfiskován. Z Opočna, Dobříše a Zbirohu se stal majetek Velkoněmecké říše, tzv. reichseigene domane. Opočenskému panstvu byly k obývání vyhrazeny pouze místnosti zařízené v okrouhlé baště, tzv. hladomorně.

Na začátek stránky...

 

Poválečné dění

    Po skončení války sice Colloredo-Mannsfeldové požádali o navrácení zámků, setkali se však s nečekanými potížemi. Jejich majetek byl totiž zkonfiskován na základě Dekretu prezidenta republiky o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Udělovaly se ovšem výjimky po předložení dokumentů, jakými bylo potvrzení o národní spolehlivosti žadatele a o jeho chování za okupace. Takováto potvrzení vydávala většinou místní správa. Jeroným tato potvrzení bez potíží získal a majetek mu byl navrácen. Situace Josefa a Vikarda byla mnohem složitější. Oba pobývali jinde, než byl jejich majetek, a úřady jim odmítly potvrzení vydat. Spor se neustále protahoval. Vážně nemocný Vikard odjel za matkou do Paříže a roku 1946 zemřel. V roce 1947 zemi opustil Josef, posléze i Bedřich. Jediným, komu byl majetek navrácen byl Jeroným. Netrvalo ovšem dlouho a o Zbiroh opět přišel. Byl jedním z prvních, komu komunisté majetek vyvlastnili. Nyní nastal i pro něj čas emigrovat.

    Vzhledem k vysoké umělecké hodnotě nejen samotné budovy, ale zejména rozsáhlých sbírek byl zámek Opočno zařazen do soustavy státních hradů a zámků přístupných veřejnosti. Od roku 1967 je pak spravován Památkovým ústavem v Pardubicích. Po roce 1960 byla provedena postupná rekonstrukce objektu. V 70. letech byly upraveny fasády do původní barokní podoby. V posledních letech byla mimořádná pozornost věnována arkádám.

    Po pádu komunismu Jeroným Colloredo-Mannsfeld a další žijící potomci vznesli několik restitučních nároků. Jeroným postupně získal veškerý svůj majetek (lesy, pole a zámek Zbiroh) a po vleklých sporech i Dobříš – dědictví po bratru Vikardovi.

    O navrácení Opočna se soudí již mnoho let dcera Dr. Josefa Colloredo-Mannsfelda (+ 1990) paní Kristýna Colloredo-Mannsfeldová a pan Jeroným Colloredo-Mannsfeld, syn Bedřicha (+ 1991). (Jeroným je zároveň i dědicem svého strýce Jeronýma, který zemřel v prosinci 1998. V současnosti je tedy právě on majitelem Dobříše.) Nejpřesnější informace o aktuálním stavu sporu zjistíte na internetových stránkách opočenského zámku.

Na začátek stránky...

 

-mb-
(13. dubna 2001)


Poznámky:

(pro návrat do odstavce, který odkazuje na poznámku, klikněte na číslo poznámky...)

1) Musil, F., Svoboda L.: Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou. Grantis, Ústí nad Orlicí, 1998. str. 96;
2) Kosmova kronika česká. Svoboda, Praha, 1975. str. 106;
3) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl II. vyd. Jiří Čížek -ViGo agency, Praha 2000, str. 45;
4) Hrady, zámky a tvrze v Čechách a na Moravě, VI. díl - Východní Čechy. Praha, 1989. str. 343;
5) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl II. vyd. Jiří Čížek -ViGo agency, Praha 2000, str. 47;
6) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl II. vyd. Jiří Čížek -ViGo agency, Praha 2000, str. 48 - 49;
7) Životská, J.: Opočno. Propagační tvorba Praha, 1992. nestr.;
8) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl II. vyd. Jiří Čížek -ViGo agency, Praha 2000, str. 50;
9) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl II. vyd. Jiří Čížek -ViGo agency, Praha 2000, str. 50 - 51;
10) Hejna, A.: Opočno. Státní zámek a památky v okolí. Sportovní a turistické nakladatelství, Praha, 1962. str. 4;
11) Janáček, J.: Valdštejn a jeho doba. Svoboda, Praha, 1978. str. 527 - 528;
12) Životská, J.: Opočno. Propagační tvorba Praha, 1992. nestr.;
13) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl II. vyd. Jiří Čížek -ViGo agency, Praha 2000, str. 55;
14) Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Hradecko-Bydžovsko 2. Státní ústřední archiv v Praze, Praha, 2000. str. 770, 771;
15) Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Hradecko-Bydžovsko 2. Státní ústřední archiv v Praze, Praha, 2000. str. 710;
16) Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Hradecko-Bydžovsko 2. Státní ústřední archiv v Praze, Praha, 2000. str. 710 - 713;
17) Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Hradecko-Bydžovsko 2. Státní ústřední archiv v Praze, Praha, 2000. str. 713 - 720;
18) Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Hradecko-Bydžovsko 3. Státní ústřední archiv v Praze, Praha, 2000. str. 916;
19) Musil, F., Svoboda L.: Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou. Grantis s.r.o., Ústí nad Orlicí, 1998. str. 105;
20) Weissensteiner, F.: Dcery Marie Terezie. Ikar, Praha, 1995. str. 15 - 16;
21) Životská, J.: Opočno. Propagační tvorba Praha, 1992. nestr.;
22) Josef Colloredo-Mannsfeld. Sborník k sedmdesátým narozeninám, vyd. Úřednictvo Colloredo-Mannsfeldských statků, Praha 1936. str. 108;
23) Musil, F., Svoboda L.: Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou. Grantis s.r.o., Ústí nad Orlicí, 1998. str. 107;
24) Netková, J., Svatoňová, J.: Návštěvní řády a zpřístupňování hradů a zámků. Část I. In: Památky a příroda, ročník 9, 8/1984. str. 454;

Na začátek stránky...

 Literatura použitá při přípravě této stránky:

Na začátek stránky...


 


Stránky vytvořil: Lukáš Bojčuk, lukas.bojcuk@seznam.cz
Umístění stránky: http://sweb.cz/hejkalkovo.opocno/ 
Poslední aktualizace této stránky:

NAVRCHOLU.cz