|
Úvodní stránka
Turistické informace
Prohlídka expozice
Návštěvní doba
Vstupné
Mapy a plánky
Zámecké sbírky
Obrazárna
Bosch
Knihovna
Etnografie
Zbraně
Historie
Historický vývoj
Přehled majitelů
Rozrody majitelů
Erby majitelů
Rod Colloredů
Pověsti
Město a okolí
Procházka městem
Fotografie
Exteriéry
Interiéry
Historické obrázky
Město
a park
Odkazy
Encyklopedie
Monografie
Články
Odkazy na internetu
Úvod
Počátky rodu
První štěpení rodu
Větev Mels-Colloredo
Větev Prodolone
Větev Colloredo
Druhé štěpení rodu
Asquinova větev Colloredů
Ludvík Colloredo-Waldsee
Jeroným Colloredo-Waldsee (1582 -
1638)
Rudolf Colloredo-Waldsee (1585 -
1657)
Ludvík Colloredo-Waldsee (1631 -
1693)
Bernardova větev Colloredů
Karel Ludvík Colloredo (1698 - 1759)
Antonín Theodor Colloredo (1726 -
1811)
Kamil Colloredo (1712 - 1797)
František de Paula Karel Colloredo
(1736 - 1806)
František Colloredo (1799 - 1859)
Vikardova větev Colloredů
Jeroným Colloredo (1654 - 1726)
Rudolf Josef I. kníže Colloredo
(1706 - 1788)
Antonín Colloredo (1707 - 1785) a
Karel Colloredo (1718 - 1786)
František de Paula Gundakar Colloredo, později kníže Colloredo-Mannsfeld (1731 - 1807)
Josef Jeroným František Colloredo
(1732 - 1812)
Josef Maria Colloredo (1735 - 1818)
Rudolf Josef II. kníže Colloredo-Mannsfeld
(1772 - 1843)
Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1775 -
1822)
Ferdinand Colloredo-Mannsfeld (1775 -
1848)
František II. Gundakar kníže Colloredo-Mannsfeld (1802 - 1852)
Josef I. kníže Colloredo-Mannsfeld
(1813 - 1895) a jeho děti
Jeroným Ferdinand Rudolf hrabě z
Mansfeldu (1842 - 1881)
Josef II. kníže Colloredo-Mannsfeld
(1866 - 1957)
Jeroným Hubert Colloredo-Mannsfeld
(1870 - 1942)
Josef Leopold Colloredo-Mannsfeld
(1910 - 1990)
Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1912 -
1998)
Vikard Colloredo-Mannsfeld (1914 -
1946)
Bedřich Colloredo-Mannsfeld (1917 -
1991)
Současnost rodu Colloredo-Mannsfeldů
Poznámky
Použitá literatura
a zdroje
Rod Colloredo, později Colloredo-Mannsfeld, je starý hraběcí a knížecí rod s německo-italskými kořeny. V průběhu staletí se rozrostl do mnoha větví. Některé již dávno vymřely, potomci jiných dodnes žijí v různých koutech Evropy i v zámoří. Pokusme si alespoň stručně přiblížit minulost a částečně i současnost tohoto starobylého rodu.
Nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z
Waldsee.
Ten se roku 962 účastnil tažení do Itálie po boku císaře Oty I. O několik
desetiletí později - roku 1025 - se do Itálie vypravili i jeho dva synové -
Jindřich a Liobard (Liobordo, Liabordo) -, tentokrát již s dalším panovníkem
Svaté říše římské národa německého - Konrádem II.
Jindřich se vrátil do Německa, ale Liobard již v Itálii zůstal a stal se
praotcem rodu Colloredo. Jindřich je pak pokládán za praotce německého rodu
Waldsee. Jak se ovšem uvádí v Ottově slovníku naučném, příbuzenský
vztah obou mužů se odvozuje pouze na základě podobnosti znaků.1) Původní
znakem Colloredů byl černý štít se stříbrným břevnem (bez orlice). Stejně vypadal i
znak pánů z Waldsee.
Vraťme se ale k Liobardovi. Jak již bylo zmíněno, z císařského tažení
se zpět do Německa nevrátil, ale usadil se v severovýchodní Itálii, v
oblasti zvané Furlandsko. V 11. století spadalo Furlandsko pod moc Aquilejského
patriarchátu, a právě aquilejský patriarcha Poppo (Wolfgang)2) udělil
Liobardovi někdy mezi lety 1025 a 1031 v léno místohrabství a hrad Mels.
Postavení a moc Liobardových potomků neustále rostla a o necelých dvě stě
let později byl Duringo II. (Doringus), pán na Venzone, Monfortu a
Sattimberghu, uznáván jako nejmocnější pán ve Furlandsku.
Duringo zplodil tři syny, kteří se stali zakladateli základních větví rodu, ty se ovšem později štěpily dále.
Praotcem první větve, hrabat z Melsu a Colloredo v Gorici a Gradišce, se stal Jindřich. V roce 1626 byl rod povýšen na svobodné říšské pány a roku 1707 na říšská hrabata s přiznáním přídomku "z Colloredo a z Waldsee". Potomstvo této větve snad doposud žije v Itálii. (Tato skutečnost byla doložena alespoň k roku 1936, kdy byl vydán sborník k 70. narozeninám Josefa II. Colloredo-Mannsfelda.)3)
Zakladatelem této větvě se stal Variondo. Tato větev však vymřela roku 1753 Karlem Erasmem II. po meči a o pět let později i po přeslici.
Konečně Glizojo, třetí Duringův syn, se stal zakladatelem třetí větve rodu, hrabat z Colloredo. A právě z této větve vzešly později i odnože, které vlastnily Opočno. Glizojův syn Vilém prodal na počátku 14. století Venzone a se svolením aquilejského patriarchy spolu s otcem vybudoval roku 1302 poblíž Melsu hrad Colloredo, podle něhož pak celý rod přijal své jméno.
Rovněž tři ze čtyř Vilémových synů založili samostatné větve rodu Colloredo; čtvrtý syn - Matyáš - zůstal bezdětný.
Jak jméno napovídá, zakladatelem této větve se stal Asquinus (Ascuinus). Zde se již objevují členové rodu, kteří dosáhli významného postavení v armádě či vládních kruzích habsburské monarchie.
Ludvík Colloredo-Waldsee
Ludvík Colloredo působil jako ministr císaře Rudolfa II.; roku 1583 jej
doprovázel na cestě do Španělska. Roku 1588 dosáhl uznání společného původu
s pány z Waldsee (rod vymřel roku 1483). Colloredové tak získali nejen přiznání
přídomku "z Waldsee", ale i výsady tomuto rodu patřících. Téhož
roku byl Ludvík povýšen do stavu svobodných pánů a roku 1591 do stavu říšských
hrabat. Zároveň došlo k polepšení colloredovského erbu - na stříbrné břevno
v černém poli byl umístěn říšský orel. Ludvík po sobě zanechal více dětí, mezi kterými byli i Jeroným a
Rudolf, první držitelé Opočna z rodu Colloredo.
Jeroným Colloredo-Waldsee (1582 - 1638)
Jeroným se věnoval vojenské kariéře. Úspěšně se zúčastnil bitvy u Lützenu jako plukovník, v dalších bojích
se mu však již tolik nedařilo. Při obraně Slezska si vedl natolik nešťastně,
že se za trest dostal na čas do vězení. Zemřel na následky zranění utrpěných
při boji o pevnost St. Omer ve Francii. Zanechal po sobě syna Ludvíka, pozdějšího
dědice opočenského panství.
Rudolf Colloredo-Waldsee (1585 - 1657)
Asi nejvýznamněji ze všech bratří ovlivnil průběh třicetileté
války Rudolf. Již okolnosti provázející
první chvíle Rudolfova života byly zcela mimořádné. Jeho kmotrem nebyl
nikdo menší než sám císař Rudolf II. Při této příležitosti daroval
malému Colloredovi velice vzácnou "Liber cronicarum" - Kroniku světa
vydanou v Norimberku roku 1493 (viz knihovna).
Ve šlechtických rodech bývalo zvykem, že jeden ze synů se věnoval duchovní
dráze. Nejinak tomu bylo i u Colloredů. Rudolf vstoupil do řádu maltézských
rytířů a stal se dokonce jejich velkopřevorem pro Čechy. Taková kariéra však
asi Rudolfovi nestačila. I jeho lákaly úspěchy na válečném poli. Podobně
jako bratr Jeroným se účastnil bitvy u Lützenu jako velitel pravého křídla.
Císařovu přízeň si ale nezískal ani tak aktivním bojem, jako spíše
intrikami a přípravou protivaldštejnského spiknutí. Byl to právě Rudolf,
který stál spolu s Piccolominim a Gallasem na počátku příprav likvidace
Albrechta z Valdštejna a jeho nejvěrnějších, mezi nimiž byl i Adam Erdman
Trčka. Z posledních fází příprav a vlastní vraždy byl ale vyloučen. Neměl
již tolik Valdštejnovy důvěry a nebylo pravděpodobné, že by se dostal do
jeho blízkosti. Nicméně císařská odměna Rudolfa neminula - roku 1635
dostal spolu s bratrem Jeronýmem do zástavy zámek Opočno, o rok později jim
byl udělen dědičně.
Rudolf se však neusadil, dál se účastnil bojů. Působil jako velící generál
císařských vojsk ve Slezsku. Nejvíce se proslavil jako guvernér Prahy při
obraně před Švédy roku 1648. 26. července Švédové vtrhli na Hradčany a
na Malou Stranu a zajali většinu císařských velitelů. Rudolfovi se pouze v
noční košili podařilo uniknout k řece a přeplavat na Staré Město pražské,
které se mu s pomocí studentů a pražských měšťanů podařilo ubránit.
Krátce před svou smrtí vytvořil Rudolf z Opočna, dalších statků a některých
domů v Praze rodové svěřenství, neboli fideikomis. Vytvoření fideskomisu
mělo do budoucna zabránit štěpení rodového majetku mezi více dědiců.
Jeho držitel měl ale za povinnost hmotně zajistit ostatní žijící členy
rodu. Protože však Rudolf zůstal svobodný a bezdětný, připadlo dědictví
jeho synovci Ludvíkovi.
Z ostatních bratrů připomeňme ještě Ferdinanda a Bedřicha, kteří oba působili
ve službách španělského krále, a Lelia, který působil ve službách
Ferdinanda II.
Ludvík Colloredo-Waldsee (1631 - 1693)
Ludvík byl synovcem Rudolfa Colloreda a také jeho dědic. Byl to velice zbožný
člověk a jeho zájem a obdiv přitahoval hlavně kapucínský řád. Důkazem
může být i založení kapucínského kláštera v Opočně roku 1673. Ludvík
působil jako královský komorník a státní rada. Zanechal ale po sobě pouze
jedno dítě, a to byla dcera Marie Antonie provdaná za Leopolda Viléma de
Montecucculi. Ta převedla veškerý svůj majetek na Kamila Colloreda z
Bernardovy větve Colloredů. Asquinova větev vymřela po meči roku 1693 a
roku 1738 i po přeslici, Marie Antonie totiž zemřela bezdětná.
Zakladatelem této větve byl ve 14. století další ze synů Viléma Colloreda, Bernard. Během 16. až 18. století z ní pak postupně vzešly čtyři samostatné linie: vlastní mantovská linie (zakladatel Karel Ludvík (1698 - 1767); vymřela roku 1815) a linie česká (zakladatel Kamil (1712 - 1797); po meči vymřela roku 1859 hrabětem Františkem), jejichž společným předkem byl v 16. století Jeroným Colloredo, dále pak linie padovská a linie musclettská, se společným předkem v osobě Jeronýmova bratra Tomáše. (Před rozdělením se jednalo o tzv. linii benátskou.) Potomci těchto linií žili v Itálii minimálně ještě v roce 1936.5) Pokusme se nyní vybrat nejvýznamnější Colloredy z Bernardovy linie.
Karel Ludvík Colloredo (1698 - 1759)
Mantovská linie získala své jméno díky svému zakladateli Karlu Ludvíkovi,
který získal městské šlechtické právo v Mantově, kde se také oženil s
princeznou Eleonorou Gonzagovou. Tato větev vymřela velice brzy - Karlovými
pravnučkami.
Antonín Theodor Colloredo (1726 - 1811)
Největší pozornost z mantovské linie si zaslouží Antonín Theodor, další
z mnoha duchovních v rodině. Vystudoval bohoslovectví v Římě, roku 1758
byl vysvěcen na kněze. Pak již jeho kariéra strmě stoupala. Roku 1766 se
stal proboštem v Kroměříži, o deset let později plnil tutéž funkci v
Olomouci, kde byl roku 1777 zvolen prvním olomouckým arcibiskupem. Roku 1803
jej pak papež Pius VII. povýšil na kardinála. Antonín byl velkým příznivcem
umění; rozšířil arcibiskupskou obrazárnu a podporoval hudební život v
Olomouci. Zastupoval Čechy při volbě Leopolda II. římským císařem.
Kamil Colloredo (1712 - 1797)
Nejeden z členů české větvě Colloredů působil na panovnickém dvoře
Habsburků. Již zakladatel linie Kamil si zasloužil přízeň Marie Terezie a
jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského, když roku 1746 dovedl ke
konci mírová jednání s bavorským kurfiřtem Maxmilianem Josefem. (Jeho předchůdce
Karel Albrecht neuznal roku 1740 Mariina nástupnická práva na rakouský trůn
a zahájil proti ní válku. Zemřel roku 1745.)
František de Paula Karel Colloredo (1736 - 1806)
Kamil po sobě zanechal pouze jediného syna Františka de Paulu, který měl
velice významné postavení za císaře Františka I. Od roku 1772 působil
jako jeho vychovatel a později hofmistr budoucího císaře, který tehdy žil
ve Florencii (Františkův otec, budoucí císař Leopold II. tehdy působil
jako velkovévoda toskánský.) Po nástupu na trůn ho císař František
jmenoval tajným a konferenčním ministrem, roku 1796 dokonce nejvyšším
kancléřem. Od roku 1801 vedl zahraniční politiku. Spolu s kabinetním radou
Johannem Baptistou, svobodným pánem Schoisnigem si získali u dvora takový
vliv, že se jim přezdívalo "dva císaři".6) Roku 1804
spolupodepsal prohlášení o vyhlášení rakouského císařství. František
de Paula byl nesmiřitelným protivníkem Napoleona Bonaparta. Po porážce
Rakouska u Slavkova roku 1805 musel na nátlak císaře Francouzů abdikovat na
své funkce. Zemřel o rok později.
František Colloredo (1799 - 1859)
Syn Františka de Pauly, opět František, působil v diplomatických službách.
Jako rakouský vyslanec od roku 1823 postupně reprezentoval Rakousko v
Petrohradě, Frankfurtu nad Mohanem, Londýně a Římě. Zemřel náhle v
Curychu roku 1859. Jím vymřela tzv. česká větev Colloredů.
Konečně poslední větev Colloredů pochází od Vikarda. Ta se vyvíjela jednotně až do 17. století. Tehdy dva synové Ferdinanda Colloreda (1635 - 1639) založili dvě samostatné linie: Rudolfovu, jejíž potomstvo žilo v Itálii rovněž minimálně ještě v roce 19367) , a Jeronýmovu. A právě z této linie pocházejí všichni majitelé Opočna po roce 1693, kdy Ludvíkem Colloredem vymřela Asquinova větev.
Jeroným Colloredo-Waldsee (1664 - 1726)
Jak již bylo několikrát zmíněno, roku 1693 vymřela Ludvíkem po meči
Asquinova větev Colloredů. Jeho dcera Marie Antonie převedla veškerý svůj
majetek na Kamila Colloreda z Bernardovy, resp. české větve. Ani on si jej však
neponechal celý. Svěřenství vytvořené Rudolfem Colloredo-Waldsee, jehož
součástí bylo i Opočno, postoupil Jeronýmovi z Vikardovy linie. Zároveň
také po Asquinově větvi zdědil polepšený colloredovský erb a přídomek
"z Waldsee".
I Jeroným a jeho potomci si časem vydobyli významné postavení. Roku 1723 se
stal nejvyšším dědičným jídlonošem, neboli truksasem, království
českého. Ještě významnější skutečností bylo povýšení rodu do hraběcího
stavu v Čechách (roku 1711) a posléze i v říši (1724). Jeroným působil
ve funkcích tajného rady, komořího, zemského hejtmana na Moravě, a gubernátora
a generálního hejtmana v Miláně. Roku 1723 se dokonce uvažovalo o jeho
jmenování nejvyšším českým kancléřem. Z manželství s Janou Karolínou
Kinskou se mu narodili čtyři synové.
Rudolf Josef I. kníže Colloredo-Waldsee (1706 - 1788)
Opočno zdědil nejstarší Jeronýmův syn Rudolf Josef. Jeho kariéra byla přímo
oslnivá. Postupně se vypracoval mezi nejvlivnější osoby habsburské
monarchie. Po studiích v Miláně, Vídni a Salcburku se oženil Marií
Gabrielou Starhembergovou. Ta byla dcerou státního ministra Gundakara hraběte
Stahremberga, což jistě ovlivnilo i kariéru jejího manžela. Postup v kariéře
si však Rudolf Josef zasloužil především díky svým schopnostem. Zpočátku
působil zejména jako vyslanec na různých evropských panovnických dvorech.
Od roku 1737 zastával poprvé funkci místokancléře Svaté říše římské
národa německého. Po pěti letech se však funkce vzdal na protest proti
zvolení Karla Albrechta, hlavního protivníka Marie Terezie, císařem. Do úřadu
se vrátil až roku 1746, po Karlově smrti a následném zvolení Františka Štěpána
Lotrinského, manžela Marie Terezie. Této volby se přímo účastnil jako český
vyslanec. Místokancléřem zůstal až do své smrti. V zahraniční politické
koncepci byl hlavním odpůrcem knížete Kounice. Ten usiloval o spojenectví s
Francií a Bourbony. Tyto cíle sledovala i sňatková politika: manželství
Marie Antoinetty a Ludvíka XVI. bylo Kounicovým dílem. Rudolf Josef Colloredo
naopak prosazoval navázání těsnějších vztahů s Anglií. V tomto ohledu měl
i podporu Františka Štěpána.
Rudolfa měl ostatně císař ve velké oblibě i pro jeho veselou povahu. Záletný
císař měl ale v lásce především Rudolfovu manželku, jak to dokládají
zmínky v dopisech pruského velvyslance Otto Christopha Podewilse. V jednom z
nich se píše, že: "František Štěpán má slabost pro ženy. Dříve
projevoval náklonnost k manželce vícekancléře hraběnce Colloredové...."8) Jinde zase píše:
"...Často pro ni tajně pořádal večeře a zábavy,
ale žárlivé výstupy císařovny ho donutily, aby s těmito dýchánky se skřípěním
zubů přestal..."9)
Ani Rudolfovy služby nezůstaly bez ocenění. Roku 1744 mu byl udělen řád
zlatého rouna, nejvyšší vyznamenání udělované Habsburky. A roku 1763 byl
povýšen do knížecího stavu. Titul knížete pak vždy přejímal nejstarší
syn, nebo nejbližší mužský dědic.
Rudolf Josef zemřel ve věku 82 let a zanechal po sobě četné potomstvo: jeho
manželka porodila 18 dětí, 8 z nich svou matku přežilo. V tehdejší době nebylo tolik dětí ničím
neobvyklým. Jak známo, Marie
Terezie měla 16 dětí, její dcera Marie Karolína 17 a snacha Marie Ludovika
(manželka Leopolda II.) jich měla rovněž 18.
Antonín Colloredo (1707 - 1785) a Karel Colloredo (1718 - 1786)
Ani další dva synové Jeronýma Colloreda nebyli zcela bezvýznamní. Antonín
se velice osvědčil v několika bitvách. Roku 1760 dosáhl hodnosti maršála.
Za jeho největší zásluhu je pokládána reorganizace vojenské akademie, jejímž
ředitelem byl jmenován roku 1766. Vedle toho byl i členem řádu maltézských
rytířů. Velice si ho cenil císař Josef II. Nejmladší Karel vynikl jako
diplomat, zejména jako vyslanec v Anglii a Rusku. Filip, narozen jako třetí v
pořadí, zemřel v pouhých 19 letech.
František I. de Paula Gundakar Colloredo, později kníže Colloredo-Mannsfeld
(1731 - 1807)
Z širokého Rudolfova potomstva byl nejstarší syn (první
tři Rudolfovy děti byly dcery) František de Paula
Gundakar. Od mládí byl vychováván pro diplomatickou dráhu. Již ve 22
letech se stal říšským dvorním radou, roku 1766 byl jmenován tajným císařským
radou a následně působil tři roky jako vyslanec ve Španělsku. I díky jeho
diplomatickým schopnostem došlo k uzavření sňatku mezi již výše zmíněnou
arcivévodkyní Marií Karolínou a neapolským králem Ferdinanbem IV. ze španělské
větve Bourbonů.
Po návratu ze Španělska se roku 1771 oženil s Marií Isabellou, říšskou
hraběnkou z Mansfeldu-Fondi. Po sňatku došlo ke spojení majetků obou rodů. Colloredové
tak mimo jiné získali Dobříš. Františkovy příjmy nyní ročně
dosahovaly hodnoty 400 000 zlatých. Roku 1789 povolil císař i spojení znaků
a jmen obou rodů. Majitele Opočna tedy od té doby známe jako Colloredo-Mannsfeldy.
Oproti původnímu jménu Mansfeld došlo ve spojené podobě Colloredo-Mannsfeld
ke zdvojení hlásky "n". Stalo se tak chybou písaře, tato podoba jména
se však začala používat natrvalo. Nejstarší syn stávajícího knížete vždy
za života svého otce používal titul "hrabě z Mansfeldu".
Roku 1772 byl i Františkovi udělen řád zlatého rouna. Po smrti otce zastával
funkci místokancléře až do roku 1806, kdy Svatá říše římská národa německého
zanikla. František zemřel ve Vídni v říjnu 1807.
Jeroným Josef František Colloredo-Waldsee (1732 - 1812)
Druhý syn Rudolfa Josefa se věnoval dráze duchovního. I on
dosáhl v církevní hierarchii jednoho z nejvyšších postů. Podobně jako
jiný z Colloredů, Antonín Theodor, se i Jeroným nejprve stal kroměřížským
proboštem. Další osud ho ale místo do Olomouce zavedl přes biskupství v
Gurku na arcibiskupský stolec v Salcburku, kde působil od roku 1772. Plný
Jeronýmův titul vlastně zněl kníže-arcibiskup. S postem arcibiskupa byla
totiž spojena i světská vláda nad Solnohradskem. Jeroným byl příznivcem církevních
reforem, i když ne vždy se jeho počínání setkalo se souhlasem. Širší veřejnosti
bude tento muž znám zejména jako mecenáš mladého Wolfganga Amadea Mozarta.
Roku 1800 musel ale Jeroným ze Salcburku uprchnout před postupující
francouzskou armádou. Roku 1803 se pak svého titulu vzdal.
Josef Maria Colloredo-Waldsee (1735 - 1818)
Další z Rudolfových synů, Josef Maria, také dělil svůj život mezi řád
maltézských rytířů a povinnosti v rakouské armádě. Zpočátku se sám
aktivně účastnil bojů např. v bitvách u Lovosic (1756), Prahy a Zhořelce
(1757) v rámci sedmileté války. Stal se generálem a brzy poté i podmaršálem.
Roku 1777 byl jmenován vojenským dvorním radou a později i generálním ředitelem
dělostřelectva. Z těchto pozic inicioval řadu reforem. Zcela reorganizoval
rakouské dělostřelectvo, zřídil první státní slévárnu děl a pušek
pro pěchotu a založil puškařskou školu ve Štýru. Do aktivní služby se
vrátil ve válkách proti Turkům a Prusům. Od roku 1805 až do své smrti působil
na ministerstvu války.
Rudolf Josef II. kníže Colloredo-Mannsfeld (1772 - 1843)
Nejstarším synem a dědicem Františka I. de Paula Gundakara byl Rudolf Josef
II. Roku 1830 se stal nejvyšším dvorským maršálem a roku 1834 nejvyšším
hofmistrem. Díky němu se v červnu 1813 stalo Opočno vedle Jičína a Ratibořic
jedním z center evropského politického dění. Rudolf Josef dal zámek k
dispozici pro jednání o rusko-prusko-rakouské koalici. Na zámku pobývali
např. ruský car Alexandr, rakouský kancléř Metternich a krátce se zde
zastavil i pruský král Bedřich Vilém III. (podrobněji viz historický
vývoj - jednání
protinapoleonské koalice). Rudolf Josef se sice oženil, ale jeho manželství
zůstalo bezdětné. Opočno tedy přešlo na Františka II. Gundakara, syna
mladšího bratra Jeronýma.
Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1775 - 1822)
Mladší bratr Rudolfa Josefa II. se věnoval vojenské kariéře. Od roku 1792
bojoval proti revoluční Francii, která tehdy vyhlásila Rakousku válku. Roku 1794 byl ale v
Condé zajat a převezen do Paříže, kde měl být popraven, samozřejmě na
gilotině. Podařilo se mu ale uprchnout. Následně se Jeroným účastnil i četných
bitev během napoleonských válek. Asi nejvíce se vyznamenal v bitvě u
Chlumce a Varvažova (poblíž Ústí nad Labem.) roku 1813. Po tomto úspěchu
byl povýšen na polního zbrojmistra a velitele 1. armádního pluku. Účastnil
se pak ještě dalších bitev, včetně té u Lipska, která vedla k prvnímu pádu
Napoleona Bonaparta. Jeroným zemřel roku 1822. Několik let po jeho smrti mu
byl u Varvažova postaven pomník. Jeho model můžete vidět v na opočenském
zámku v rytířském sále.
Ferdinand Colloredo-Mannsfeld (1777 - 1848)
Poslední ze synů Františka I. de Paula Gundakara byl Ferdinand. Vystudoval práva
a po studiích působil jako diplomat a politik, byl např. českým vyslancem
na říšském sněmu v Řezně roku 1801 nebo vyslancem v Neapoli a Palermu.
Roku 1808 se ale vzdal veškeré politické kariéry a nadále se věnoval dráze
vojenské. Zde je ovšem zmiňován spíše z "rodinných důvodů".
Jak je již zmíněno výše, Ferdinandův bratr Rudolf Josef II. neměl dědice,
proto Opočno a knížecí titul získal jeho synovec František II. Gundakar.
Ale ani on neměl syna, kterému by mohl dědictví předat. Rodinné svěřenství
a knížecí titul přešel právě na Ferdinandova syna Josefa. Všichni dnes
žijící Colloredo-Mannsfeldové jsou potomky tohoto Ferdinanda Colloredo-Mannsfelda.
František II. Gundakar kníže Colloredo-Mannsfeld (1802 - 1852)
František II. Gundakara (syn Jeronýma) se jako mnoho jiných Colloredů a
Colloredo-Mannsfeldů věnoval vojenské dráze. Asi nejvýznamnějším rokem
jeho života byl revoluční rok 1848. Tehdy se již v postavení generálmajora
účastnil potlačování povstání v Praze, Vídni i v Maďarsku. Od roku 1844
spravoval rodinné svěřenství. Zemřel však náhle roku 1852 bez mužského
potomka. Dědicem se tak stal jeho bratranec Josef I. Colloredo-Mannsfeld.
Josef I. kníže Colloredo-Mannsfeld (1813 - 1895) a jeho děti
Josef I., plným jménem Josef František Jeroným, se ujal rodového svěřenství
po smrti svého bratrance Františka II. Gundakara. Mládí prožil zejména na
rakouském panství Staatz, které patřilo jeho otci. V dospělosti se zprvu věnoval
vojenské dráze. Slibně se rozvíjející kariéru ale přerušil František
II. Gundakar. Nemaje přímého mužského dědice, rozhodl se osobně dohlížet
na přípravu Josefa na úlohu budoucího knížete. Josef tedy i se svou
rodinou přesídlil do rodového sídla v Sierndorfu u Vídně, který již byl
také součástí fideikomisu. Z poklidného života jej vyrušil až rok 1848,
během něhož se zúčastnil několika bojů.
Po převzetí Opočna roku 1852 jej čekal nelehký úkol, panství bylo velice
zadlužené. Označení panství však již není zcela na místě. Krátce po
revolučních událostech byla panská správa zrušena a nahrazena správou
krajskou. Josefovi se však dařilo. Podařilo se mu všechny dluhy vyrovnat a
ještě mohl přikoupit s Dobříší sousedící Zbiroh. Aktivně se účastnil
i politického života. Roku 1859 se stal prezidentem komise pro umořování státního
dluhu. Roku 1861 vstoupil jako dědičný člen do panské sněmovny a 1868 byl
zvolen jejím předsedou. Do šťastného rodinného života krutě zasáhla předčasná
smrt nejstaršího syna Jeronýma, kterému bude věnován následující
odstavec.
Zde alespoň ještě krátce zmiňme ostatní Josefovy děti. Kromě Jeronýma měl
ještě dvě dcery, Karolínu Vilemínu a Idu Magdalenu Žofii, a syna Františka
Ferdinanda Gundakara. Určitou pozornost by mohly vzbudit sňatky všech tří.
Karolína a Ida se provdaly za bratry, Josefa a Leopolda svobodné pány z
Gudenesu. František byl ženat dvakrát. Poprvé se oženil roku 1874 s Marií
svobodnou paní z Aehrenthalu. Tři roky po její smrti (+1881) si pak vzal její
sestru Alžbětu. Bohužel i tato manželka zemřela již šest let po sňatku.
Potomci Františka Ferdinanda Gundakara dnes žijí v USA a Rakousku.
Jeroným Ferdinand Rudolf hrabě z Mansfeldu (1842 - 1881)
Jeroným zemřel velice mlád a ještě za života svého otce Josefa I. Proto měl
"pouze" titul "hrabě z Mansfeldu" a nikoliv "kníže
Colloredo-Mannsfeld". Přestože zemřel již v 39 letech, dosáhl velmi
vysokého postavení. Roku 1859 vstoupil do vojska, ale po studijní cestě do
Francie, Anglie a Španělska armádu v hodnosti rotmistra opustil. Po svatbě s
hraběnkou Aglae Festetics de Tolna se usadil v Dobříši, kde se stal natolik
oblíbeným, že byl zvolen jejím starostou. Funkci osobně vykonával do doby,
než mu byly svěřeny vyšší funkce. Nejprve se stal presidentem české zemědělské
rady a roku 1875 byl poprvé jmenován ministrem orby. Opakovaně se jím stal i
v únoru 1879, ale ještě téhož roku podal demisi. Navíc byl od roku 1876
poslancem říšské rady. Jeroným zemřel náhle roku 1881, při pobytu v lázních
Blankenberghe. Budoucím dědicem svěřenství a knížecího titulu se tak náhle
stal Jeronýmův nejstarší syn Josef.
Josef II. kníže Colloredo-Mannsfeld (1866 - 1957)
V důsledku předčasné smrti svého otce Jeronýma zdědil Josef II. roku 1895
rodinné svěřenství a knížecí titul po svém dědečkovi, Josefovi I. Za
Josefa byly do Opočna převezeny některé starší rodové sbírky, o vznik
nových se zasloužil sám Josef.
Josef velice rád cestoval. Na počátku 20. století cestoval do Afriky, zejména
do oblastí dnešního Súdánu (1901 - 1902), a do Severní Ameriky, do
Wyomingu a na Aljašku (1904 - 1905). Z těchto cest si přivezl velké množství
loveckých trofejí a etnografických předmětů (viz etnografická sbírka).
Další vášní Josefa II. byly knihy. Studoval spisy ze svěřenecké
knihovny, třídil je podle obsahu a nechal pořídit nový katalog. Sám ale
také knihy sbíral. Jeho velká sbírka dnes tvoří tzv. mladší nebo též
francouzskou knihovnu, která ale není veřejně přístupná (viz knihovna).
Roku 1922 pak Josef částečně zpřístupnil zámek veřejnosti.
Přestože byl Josef dvakrát ženat, neměl žádné děti. Rozhodl se proto
adoptovat čtyři syny svého mladšího bratra Jeronýma. Roku 1925 byl také
mezi ně přerozdělen rodový majetek. Umožňovalo to zrušení formy
fideikomisu v roce 1924. Nejstarší, tehdy patnáctiletý, Josef Leopold dostal
Opočno, Jeroným Medard Zbiroh, Vikardo Karel Dobříš a nejmladší Bedřich
Jeroným malou nemovitost v Rakousku.
Do života všech nejprve zasáhla válka a německá okupace a pak únorové události
roku 1948. Dříve či později všichni Colloredo-Mannsfeldové Československo
opustili. Již dříve trávil Josef II. většinu svého života ve Francii,
kam také po válce odešel a kde roku 1957 zemřel.
Jeroným Hubert Colloredo-Mannsfeld (1870 - 1942)
Další z mnoha Jeronýmu v rodině Colloredů a Colloredo-Mannsfeldů. Byl to
mladší syn hraběte Jeronýma z Mansfeldu a bratr knížete Josefa II. V mládí
sloužil u rakouského námořnictva. Moře se zřejmě stalo jednou z jeho velkých
lásek: s dvoučlennou posádkou přeplul na malé jachtě Atlantský oceán.
Roku 1909 se oženil s Berthou Kolowratovou, s níž měl čtyři syny: Josefa,
Jeronýma, Vikarda a Bedřicha. Ve šlechtických rodinách ale měly děti
zpravidla více jmen. Nejinak tomu bylo i u těchto. Alespoň tedy v tomto případě
si pro příklad ukažme jména celá, a to v německé podobě. Úplné jméno
nejstaršího syna bylo Joseph Leopold Hieronymus Alexander. Druhý syn se
jmenoval Hieronymus Medardus Alexander Felicianus Maria. A plné jméno nejmladšího
Bedřicha znělo Friedrich Hieronymus Heinrich Richard Maria.10) Jejich matka
Bertha ale rodinu brzy opustila a usadila se v Paříži. Jeroným zůstal na výchovu
synů sám. Zemřel v Praze roku 1942.
Josef Leopold Colloredo-Mannsfeld (1910 - 1990)
Např. na některých internetových stránkách11) se i u tohoto muže a pak i
dalších setkáme s označením kníže. Skutečně byl Josef dědicem knížecího
titulu, ale z právního hlediska tato skutečnost neměla v Československu a
nyní v České Republice žádný význam, neboť šlechtické tituly u nás
byly zrušeny již v roce 1920. V rodech se však tradice dodržuje dál.
Jak již bylo zmíněno výše, v roce 1925 dostal Josef při přerozdělování
rodového majetku Opočno. Stal se tak prozatím jeho posledním majitelem z
rodu Colloredo-Mannsfeldů. Po vypuknutí války byla na veškerý majetek
nejprve uvalena nucená nacistická správa, posléze byl konfiskován. Josef
byl tehdy totálně nasazen v textilce u Náchoda.12)
Podle jiných materiálů byl nasazen na práce při výstavbě závodu ČKD v
Hradci Králové a pak na pile v Týništi nad Orlicí a v Borohrádku.13)
Po skončení války byl
majetek pro změnu zabaven na základě tzv. Benešobých dekretů. (19. 5. 1945
byl vydán "Dekret prezidenta republiky o národní správě majetku Němců,
Maďarů, zrádců a kolaborantů" a 21. 6. "Dekret prezidenta
republiky o konfiskaci a rozdělení pozemkového majetku Němců, Maďarů, zrádců
a kolaboranrtů".14)) Říšskoněmecký majetek se mohl vrátit bývalým
majitelům jen po předložení potvrzení o československém státním občanství
a o chování za okupace, která vydávaly většinou místní úřady. Josef
potvrzení nedostal. Spory se táhly velice dlouho. V roce 1947 pak Josef Československo
opustil a usadil se v Kanadě. Ke konci života se vrátil do Evropy, do
Rakouska, kde také v roce 1990 zemřel. Restituční nároky na opočenský zámek
v současnosti uplatňuje jeho dcera, paní Kristýna Colloredo-Mannsfeldová.
Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1912 - 1998)
Dalším z Jeronýmových synů byl jeho jmenovec. Jeroným studoval v Mnichově
ekonomii a navštěvoval také přednášky z dějin umění. Po nástupu
Hitlera se vrátil do Československa a studoval filosofii na německé vysoké
škole v Praze, brzy však přestoupil na českou univerzitu. Studia nedobrovolně
ukončil po zavření českých vysokých škol v listopadu 1939. Za války byl
nasazen na nucené práce v brdských lesích. Jak jen to bylo možné, vracel
se do Zbirohu. Ten mu byl přidělen při přerozdělování majetku, nyní však
byl majetkem Velkoněmecké říše. Narozdíl od Josefa a Vikarda měl to Jeroným
to štěstí, že mu po válce byla vydána potřebná potvrzení, na základě
kterých získal zpět svůj majetek. Zakrátko mu jej však vyvlastnili
komunisté. Nato Jeroným opustil s pomocí italského konzula republiku. I jeho
cesta směřovala pomalu přes Rakousko a Švýcarsko do Kanady.
Od počátku sedmdesátých let se však každoročně na několik dnů do Československa
vracel. Po pádu komunismu se sem již vrátil natrvalo. V restitučních
sporech se mu podařilo získat zpět Zbiroh a k němu patřící lesy a pole a
dokonce i Dobříš, dědictví po svém bratru Vikardovi. Zbiroh, který však
po roce 1948 nepřetržitě používali vojáci byl natolik zdevastovaný, že
jej prodal; i dnes je tam vojenský prostor a zámek je veřejnosti nepřístupný.
Po smrti svého bratra Josefa v roce 1990 mu připadl titul knížete.
Vikard Colloredo-Mannsfeld (1914 - 1946)
Třetím z Jeronýmových synů byl Vikard. Jemu připadla Dobříš, ale i on o
ni přišel za druhé světové války. Od svého bývalého majetku se ze všech
bratří dostal nejdále - dělal adjunkta na jižní Moravě. Lidé z Dobříše
toho o něm mnoho nevěděli. I proto měl po válce podobné problémy s vydáním
potřebných potvrzení o chování za okupace atd. jako bratr Josef. Vikard
velice vážně onemocněl, a tak v květu 1946 raději odjel za matkou do Paříže,
kde ještě téhož roku zemřel.
Bedřich Colloredo-Mannsfeld (1917 - 1991)
Nejmladším ze čtyř bratrů byl Bedřich. Jeho osud se poněkud od ostatních
bratří odlišoval. Při rozdělování rodového majetku v roce 1925 na něj v
Československu "nic nezbylo", proto dostal nemovitost v Rakousku. Z
Československa odešel ještě před okupací. Pobýval v Rakousku a později
ve Švýcarsku. Nakonec se v Londýně přihlásil k československé zahraniční
brigádě. Po válce se vrátil, ale i on časem odešel do exilu. Narozdíl od
bratří si ale nezvolil Kanadu, nýbrž USA. Na jedné univerzitě v Illinois
vyučoval literaturu a historii. I Bedřich se, podobně jako Josef, později vrátil
do Evropy a usadil se v Rakousku.
I v současnosti žije ve světě mnoho potomků Colloredo-Mannsfeldů. České veřejnosti je asi nejznánmější paní Kristýna Colloredo-Mannsfeldová, dcera Dr. Josefa Leopolda Colloredo-Mannsfelda. Právě Kristýna Colloredo-Mannsfeldová vede vleklý spor o navrácení opočenského zámku. Spolu s ní o jeho restituci usiluje také její bratranec Jeroným Colloredo-Mannsfeld, syn Bedřicha Colloredo-Mannsfelda, který v rodu v současnosti zaujímá postavení knížete. Ten po svém strýci Jeronýmovi zdědil Dobříš. Pan Jeroným Colloredo-Mannsfeld má zatím dva syny, Paula-Josefa, kterému podle rodové tradice náleží titul hrabě z Mansfeldu, a Lelia, a dceru Annu-Livii. Budoucnost "opočenských" Colloredo-Mannsfeldů se tedy zdá být prozatím zajištěna. Jeroným Colloredo-Mannsfeld má ještě sestru Isabellu. Kromě toho v USA a v Rakousku žije mnoho potomků Františka Ferdinanda Gundakara, mladšího syna knížete Josefa I.
-mb-
(25. května 2001)
1) Ottova encyklopedie obecnách vědomostí na CD-ROM - díl V. Aion CS, s .r.
o. ve spolupráci s AMD, v. o. s. str. 517
2) Honzák, F. - Pečenka, M. - Stellner, F. - Vlčková, J.: Evropa v proměnách
staletí. Libri, Praha, 1997. str 47
3) Markus. A.: K rodopisu Colloredů. In Josef Colloredo-Mannsfeld. Sborník k
sedmdesátým narozeinám. Úřednictvo colloredo-mannsfeldských statků,
Praha, 1936. str. 103
4) Markus. A.: K rodopisu Colloredů. In Josef Colloredo-Mannsfeld. Sborník k
sedmdesátým narozeinám. Úřednictvo colloredo-mannsfeldských statků,
Praha, 1936. str. 103
5) Ottova encyklopedie obecnách vědomostí na CD-ROM - díl V. Aion CS, s .r.
o. ve spolupráci s AMD, v. o. s. str. 517
6) Weissensteiner, F.: Ženy na habsburském trůnu. Rakouské císařovny 1804
- 1918. Ikar, Praha, 2000. str. 29
7) Markus. A.: K rodopisu Colloredů. In Josef Colloredo-Mannsfeld. Sborník k
sedmdesátým narozeinám. Úřednictvo colloredo-mannsfeldských statků,
Praha, 1936. str. 104
8) Weissensteiner, F.: Dcery Marie Terezie. Ikar, Praha, 1995. str 15 - 16
9) Čechura, J. - Hlavačka, M. - Maur, E.: Ženy a milenky českých králů.
Akropolis, Praha, 1994. str. 152
10) http://pages.prodigy.net/pptheroff/gotha/colloredo.html
11) http://pages.prodigy.net/pptheroff/gotha/colloredo.html
12) Votýpka, Vl.: Návraty české šlechty. Praha
2000. str. 75;
13) RVO: Jak je to s národností Colloredo-Mansfeldů?
Opočenské noviny, ročník VI., č. 5, str. 4;
14) Československé dějiny v datech. Svoboda, Praha, 1987. str. 457 - 458
Stránky vytvořil: Lukáš Bojčuk,
lukas.bojcuk@seznam.cz
Umístění stránky: http://sweb.cz/hejkalkovo.opocno/
Poslední aktualizace této stránky:
