HOME    ZÁMEK OPOČNO


 

 

 

 

Úvodní stránka 

Turistické informace
    Prohlídka expozice
    Návštěvní doba
    Vstupné
    Mapy a plánky
 
Zámecké sbírky
    Obrazárna
    Bosch
    Knihovna
    Etnografie
    Zbraně

Historie
    Historický vývoj
    Přehled majitelů
    Rozrody majitelů
    Erby majitelů
    Rod Colloredů
    Pověsti

Město a okolí
    Procházka městem

Fotografie
    Exteriéry
    Interiéry
    Historické obrázky
    Město a park

Odkazy
    Encyklopedie
    Monografie
    Články
    Odkazy na internetu

O stránkách
    Kontakt
    Novinky

 

 

 

 

 

Colloredové


    Úvod
    Počátky rodu
    První štěpení rodu
            Větev Mels-Colloredo
            Větev Prodolone
            Větev Colloredo
    Druhé štěpení rodu
            Asquinova větev Colloredů
                        Ludvík Colloredo-Waldsee
                        Jeroným Colloredo-Waldsee (1582 - 1638)
                        Rudolf Colloredo-Waldsee (1585 - 1657)
                        Ludvík Colloredo-Waldsee (1631 - 1693)
            Bernardova větev Colloredů
                        Karel Ludvík Colloredo (1698 - 1759)
                        Antonín Theodor Colloredo (1726 - 1811)
                        Kamil Colloredo (1712 - 1797)
                        František de Paula Karel Colloredo (1736 - 1806)
                        František Colloredo (1799 - 1859)
            Vikardova větev Colloredů
                        Jeroným Colloredo (1654 - 1726)
                        Rudolf Josef I. kníže Colloredo (1706 - 1788)
                        Antonín Colloredo (1707 - 1785) a Karel Colloredo (1718 - 1786)
                        František de Paula Gundakar Colloredo, později kníže Colloredo-Mannsfeld (1731 - 1807)
                        Josef Jeroným František Colloredo (1732 - 1812)
                        Josef Maria Colloredo (1735 - 1818)
                        Rudolf Josef II. kníže Colloredo-Mannsfeld (1772 - 1843)
                        Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1775 - 1822)
                        Ferdinand Colloredo-Mannsfeld (1775 - 1848)
                        František II. Gundakar kníže Colloredo-Mannsfeld (1802 - 1852)
                        Josef I. kníže Colloredo-Mannsfeld (1813 - 1895) a jeho děti
                        Jeroným Ferdinand Rudolf hrabě z Mansfeldu (1842 - 1881)
                        Josef II. kníže Colloredo-Mannsfeld (1866 - 1957)
                        Jeroným Hubert Colloredo-Mannsfeld (1870 - 1942)
                        Josef Leopold Colloredo-Mannsfeld (1910 - 1990)
                        Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1912 - 1998)
                        Vikard Colloredo-Mannsfeld (1914 - 1946)
                        Bedřich Colloredo-Mannsfeld (1917 - 1991)
    Současnost rodu Colloredo-Mannsfeldů
    Poznámky
    Použitá literatura a zdroje


Rod Colloredů a Colloredo-Mannsfeldů

    Rod Colloredo, později Colloredo-Mannsfeld, je starý hraběcí a knížecí rod s německo-italskými kořeny. V průběhu staletí se rozrostl do mnoha větví. Některé již dávno vymřely, potomci jiných dodnes žijí v různých koutech Evropy i v zámoří. Pokusme si alespoň stručně přiblížit minulost a částečně i současnost tohoto starobylého rodu.

 Schematické znázornění rozvětvení rodu Colloredo

Na začátek stránky...

 

Počátky rodu

    Nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z Waldsee. Ten se roku 962 účastnil tažení do Itálie po boku císaře Oty I. O několik desetiletí později - roku 1025 - se do Itálie vypravili i jeho dva synové - Jindřich a Liobard (Liobordo, Liabordo) -, tentokrát již s dalším panovníkem Svaté říše římské národa německého - Konrádem II.
Erb Colloredů     Jindřich se vrátil do Německa, ale Liobard již v Itálii zůstal a stal se praotcem rodu Colloredo. Jindřich je pak pokládán za praotce německého rodu Waldsee. Jak se ovšem uvádí v Ottově slovníku naučném, příbuzenský vztah obou mužů se odvozuje pouze na základě podobnosti znaků.1) Původní znakem Colloredů byl černý štít se stříbrným břevnem (bez orlice). Stejně vypadal i znak pánů z Waldsee.
    Vraťme se ale k Liobardovi. Jak již bylo zmíněno, z císařského tažení se zpět do Německa nevrátil, ale usadil se v severovýchodní Itálii, v oblasti zvané Furlandsko. V 11. století spadalo Furlandsko pod moc Aquilejského patriarchátu, a právě aquilejský patriarcha Poppo (Wolfgang)2) udělil Liobardovi někdy mezi lety 1025 a 1031 v léno místohrabství a hrad Mels. Postavení a moc Liobardových potomků neustále rostla a o necelých dvě stě let později byl Duringo II. (Doringus), pán na Venzone, Monfortu a Sattimberghu, uznáván jako nejmocnější pán ve Furlandsku.

Na začátek stránky...

 

První štěpení rodu

    Duringo zplodil tři syny, kteří se stali zakladateli základních větví rodu, ty se ovšem později štěpily dále.

Větev Mels-Colloredo

    Praotcem první větve, hrabat z Melsu a Colloredo v Gorici a Gradišce, se stal Jindřich. V roce 1626 byl rod povýšen na svobodné říšské pány a roku 1707 na říšská hrabata s přiznáním přídomku "z Colloredo a z Waldsee". Potomstvo této větve snad doposud žije v Itálii. (Tato skutečnost byla doložena alespoň k roku 1936, kdy byl vydán sborník k 70. narozeninám Josefa II. Colloredo-Mannsfelda.)3)

Větev Prodolone

    Zakladatelem této větvě se stal Variondo. Tato větev však vymřela roku 1753 Karlem Erasmem II. po meči a o pět let později i po přeslici.

Větev Colloredo

    Konečně Glizojo, třetí Duringův syn, se stal zakladatelem třetí větve rodu, hrabat z Colloredo. A právě z této větve vzešly později i odnože, které vlastnily Opočno. Glizojův syn Vilém prodal na počátku 14. století Venzone a se svolením aquilejského patriarchy spolu s otcem vybudoval roku 1302 poblíž Melsu hrad Colloredo, podle něhož pak celý rod přijal své jméno.

Na začátek stránky...

 

Druhé štěpení rodu (větve Colloredo)

    Rovněž tři ze čtyř Vilémových synů založili samostatné větve rodu Colloredo; čtvrtý syn - Matyáš - zůstal bezdětný.

Asquinova větev Colloredů

    Jak jméno napovídá, zakladatelem této větve se stal Asquinus (Ascuinus). Zde se již objevují členové rodu, kteří dosáhli významného postavení v armádě či vládních kruzích habsburské monarchie.

Ludvík Colloredo-Waldsee
    Ludvík Colloredo působil jako ministr císaře Rudolfa II.; roku 1583 jej doprovázel na cestě do Španělska. Roku 1588 dosáhl uznání společného původu s pány z Waldsee (rod vymřel roku 1483). Colloredové tak získali nejen přiznání přídomku "z Waldsee", ale i výsady tomuto rodu patřících. Téhož roku byl Ludvík povýšen do stavu svobodných pánů a roku 1591 do stavu říšských hrabat. Zároveň došlo k polepšení colloredovského erbu - na stříbrné břevno v černém poli byl umístěn říšský orel. Ludvík po sobě zanechal více dětí, mezi kterými byli i Jeroným a Rudolf, první držitelé Opočna z rodu Colloredo.

Jeroným Colloredo-Waldsee (1582 - 1638)
    Jeroným se věnoval vojenské kariéře. Úspěšně se zúčastnil bitvy u Lützenu jako plukovník, v dalších bojích se mu však již tolik nedařilo. Při obraně Slezska si vedl natolik nešťastně, že se za trest dostal na čas do vězení. Zemřel na následky zranění utrpěných při boji o pevnost St. Omer ve Francii. Zanechal po sobě syna Ludvíka, pozdějšího dědice opočenského panství.

Rudolf Colloredo-Waldsee (1585 - 1657)
Rudolf Colloredo-Waldsee     Asi nejvýznamněji ze všech bratří ovlivnil průběh třicetileté války Rudolf. Již okolnosti provázející první chvíle Rudolfova života byly zcela mimořádné. Jeho kmotrem nebyl nikdo menší než sám císař Rudolf II. Při této příležitosti daroval malému Colloredovi velice vzácnou "Liber cronicarum" - Kroniku světa vydanou v Norimberku roku 1493 (viz knihovna).
    Ve šlechtických rodech bývalo zvykem, že jeden ze synů se věnoval duchovní dráze. Nejinak tomu bylo i u Colloredů. Rudolf vstoupil do řádu maltézských rytířů a stal se dokonce jejich velkopřevorem pro Čechy. Taková kariéra však asi Rudolfovi nestačila. I jeho lákaly úspěchy na válečném poli. Podobně jako bratr Jeroným se účastnil bitvy u Lützenu jako velitel pravého křídla.
    Císařovu přízeň si ale nezískal ani tak aktivním bojem, jako spíše intrikami a přípravou protivaldštejnského spiknutí. Byl to právě Rudolf, který stál spolu s Piccolominim a Gallasem na počátku příprav likvidace Albrechta z Valdštejna a jeho nejvěrnějších, mezi nimiž byl i Adam Erdman Trčka. Z posledních fází příprav a vlastní vraždy byl ale vyloučen. Neměl již tolik Valdštejnovy důvěry a nebylo pravděpodobné, že by se dostal do jeho blízkosti. Nicméně císařská odměna Rudolfa neminula - roku 1635 dostal spolu s bratrem Jeronýmem do zástavy zámek Opočno, o rok později jim byl udělen dědičně. Rudolf se však neusadil, dál se účastnil bojů. Působil jako velící generál císařských vojsk ve Slezsku. Nejvíce se proslavil jako guvernér Prahy při obraně před Švédy roku 1648. 26. července Švédové vtrhli na Hradčany a na Malou Stranu a zajali většinu císařských velitelů. Rudolfovi se pouze v noční košili podařilo uniknout k řece a přeplavat na Staré Město pražské, které se mu s pomocí studentů a pražských měšťanů podařilo ubránit.
Krátce před svou smrtí vytvořil Rudolf z Opočna, dalších statků a některých domů v Praze rodové svěřenství, neboli fideikomis. Vytvoření fideskomisu mělo do budoucna zabránit štěpení rodového majetku mezi více dědiců. Jeho držitel měl ale za povinnost hmotně zajistit ostatní žijící členy rodu. Protože však Rudolf zůstal svobodný a bezdětný, připadlo dědictví jeho synovci Ludvíkovi.
    Z ostatních bratrů připomeňme ještě Ferdinanda a Bedřicha, kteří oba působili ve službách španělského krále, a Lelia, který působil ve službách Ferdinanda II.

Ludvík Colloredo-Waldsee (1631 - 1693)
    Ludvík byl synovcem Rudolfa Colloreda a také jeho dědic. Byl to velice zbožný člověk a jeho zájem a obdiv přitahoval hlavně kapucínský řád. Důkazem může být i založení kapucínského kláštera v Opočně roku 1673. Ludvík působil jako královský komorník a státní rada. Zanechal ale po sobě pouze jedno dítě, a to byla dcera Marie Antonie provdaná za Leopolda Viléma de Montecucculi. Ta převedla veškerý svůj majetek na Kamila Colloreda z Bernardovy větve Colloredů. Asquinova větev vymřela po meči roku 1693 a roku 1738 i po přeslici, Marie Antonie totiž zemřela bezdětná.

Na začátek stránky...

 

Bernardova větev Colloredů

    Zakladatelem této větve byl ve 14. století další ze synů Viléma Colloreda, Bernard. Během 16. až 18. století z ní pak postupně vzešly čtyři samostatné linie: vlastní mantovská linie (zakladatel Karel Ludvík (1698 - 1767); vymřela roku 1815) a linie česká (zakladatel Kamil (1712 - 1797); po meči vymřela roku 1859 hrabětem Františkem), jejichž společným předkem byl v 16. století Jeroným Colloredo, dále pak linie padovská a linie musclettská, se společným předkem v osobě Jeronýmova bratra Tomáše. (Před rozdělením se jednalo o tzv. linii benátskou.) Potomci těchto linií žili v Itálii minimálně ještě v roce 1936.5) Pokusme se nyní vybrat nejvýznamnější Colloredy z Bernardovy linie.

Karel Ludvík Colloredo (1698 - 1759)
    Mantovská linie získala své jméno díky svému zakladateli Karlu Ludvíkovi, který získal městské šlechtické právo v Mantově, kde se také oženil s princeznou Eleonorou Gonzagovou. Tato větev vymřela velice brzy - Karlovými pravnučkami.

Antonín Theodor Colloredo (1726 - 1811)
Antonín Theodor Colloredo    Největší pozornost z mantovské linie si zaslouží Antonín Theodor, další z mnoha duchovních v rodině. Vystudoval bohoslovectví v Římě, roku 1758 byl vysvěcen na kněze. Pak již jeho kariéra strmě stoupala. Roku 1766 se stal proboštem v Kroměříži, o deset let později plnil tutéž funkci v Olomouci, kde byl roku 1777 zvolen prvním olomouckým arcibiskupem. Roku 1803 jej pak papež Pius VII. povýšil na kardinála. Antonín byl velkým příznivcem umění; rozšířil arcibiskupskou obrazárnu a podporoval hudební život v Olomouci. Zastupoval Čechy při volbě Leopolda II. římským císařem.

Kamil Colloredo (1712 - 1797)
    Nejeden z členů české větvě Colloredů působil na panovnickém dvoře Habsburků. Již zakladatel linie Kamil si zasloužil přízeň Marie Terezie a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského, když roku 1746 dovedl ke konci mírová jednání s bavorským kurfiřtem Maxmilianem Josefem. (Jeho předchůdce Karel Albrecht neuznal roku 1740 Mariina nástupnická práva na rakouský trůn a zahájil proti ní válku. Zemřel roku 1745.)

František de Paula Karel Colloredo (1736 - 1806)
    Kamil po sobě zanechal pouze jediného syna Františka de Paulu, který měl velice významné postavení za císaře Františka I. Od roku 1772 působil jako jeho vychovatel a později hofmistr budoucího císaře, který tehdy žil ve Florencii (Františkův otec, budoucí císař Leopold II. tehdy působil jako velkovévoda toskánský.) Po nástupu na trůn ho císař František jmenoval tajným a konferenčním ministrem, roku 1796 dokonce nejvyšším kancléřem. Od roku 1801 vedl zahraniční politiku. Spolu s kabinetním radou Johannem Baptistou, svobodným pánem Schoisnigem si získali u dvora takový vliv, že se jim přezdívalo "dva císaři".6) Roku 1804 spolupodepsal prohlášení o vyhlášení rakouského císařství. František de Paula byl nesmiřitelným protivníkem Napoleona Bonaparta. Po porážce Rakouska u Slavkova roku 1805 musel na nátlak císaře Francouzů abdikovat na své funkce. Zemřel o rok později.

František Colloredo (1799 - 1859)
    Syn Františka de Pauly, opět František, působil v diplomatických službách. Jako rakouský vyslanec od roku 1823 postupně reprezentoval Rakousko v Petrohradě, Frankfurtu nad Mohanem, Londýně a Římě. Zemřel náhle v Curychu roku 1859. Jím vymřela tzv. česká větev Colloredů.

Na začátek stránky...

 

Vicardova větev Colloredů

    Konečně poslední větev Colloredů pochází od Vikarda. Ta se vyvíjela jednotně až do 17. století. Tehdy dva synové Ferdinanda Colloreda (1635 - 1639) založili dvě samostatné linie: Rudolfovu, jejíž potomstvo žilo v Itálii rovněž minimálně ještě v roce 19367) , a Jeronýmovu. A právě z této linie pocházejí všichni majitelé Opočna po roce 1693, kdy Ludvíkem Colloredem vymřela Asquinova větev.

Jeroným Colloredo-Waldsee (1664 - 1726)
    Jak již bylo několikrát zmíněno, roku 1693 vymřela Ludvíkem po meči Asquinova větev Colloredů. Jeho dcera Marie Antonie převedla veškerý svůj majetek na Kamila Colloreda z Bernardovy, resp. české větve. Ani on si jej však neponechal celý. Svěřenství vytvořené Rudolfem Colloredo-Waldsee, jehož součástí bylo i Opočno, postoupil Jeronýmovi z Vikardovy linie. Zároveň také po Asquinově větvi zdědil polepšený colloredovský erb a přídomek "z Waldsee".
    I Jeroným a jeho potomci si časem vydobyli významné postavení. Roku 1723 se stal nejvyšším dědičným jídlonošem, neboli truksasem, království českého. Ještě významnější skutečností bylo povýšení rodu do hraběcího stavu v Čechách (roku 1711) a posléze i v říši (1724). Jeroným působil ve funkcích tajného rady, komořího, zemského hejtmana na Moravě, a gubernátora a generálního hejtmana v Miláně. Roku 1723 se dokonce uvažovalo o jeho jmenování nejvyšším českým kancléřem. Z manželství s Janou Karolínou Kinskou se mu narodili čtyři synové.

Rudolf Josef I. kníže Colloredo-Waldsee (1706 - 1788)
Rudolf Josef I.     Opočno zdědil nejstarší Jeronýmův syn Rudolf Josef. Jeho kariéra byla přímo oslnivá. Postupně se vypracoval mezi nejvlivnější osoby habsburské monarchie. Po studiích v Miláně, Vídni a Salcburku se oženil Marií Gabrielou Starhembergovou. Ta byla dcerou státního ministra Gundakara hraběte Stahremberga, což jistě ovlivnilo i kariéru jejího manžela. Postup v kariéře si však Rudolf Josef zasloužil především díky svým schopnostem. Zpočátku působil zejména jako vyslanec na různých evropských panovnických dvorech. Od roku 1737 zastával poprvé funkci místokancléře Svaté říše římské národa německého. Po pěti letech se však funkce vzdal na protest proti zvolení Karla Albrechta, hlavního protivníka Marie Terezie, císařem. Do úřadu se vrátil až roku 1746, po Karlově smrti a následném zvolení Františka Štěpána Lotrinského, manžela Marie Terezie. Této volby se přímo účastnil jako český vyslanec. Místokancléřem zůstal až do své smrti. V zahraniční politické koncepci byl hlavním odpůrcem knížete Kounice. Ten usiloval o spojenectví s Francií a Bourbony. Tyto cíle sledovala i sňatková politika: manželství Marie Antoinetty a Ludvíka XVI. bylo Kounicovým dílem. Rudolf Josef Colloredo naopak prosazoval navázání těsnějších vztahů s Anglií. V tomto ohledu měl i podporu Františka Štěpána.
    Rudolfa měl ostatně císař ve velké oblibě i pro jeho veselou povahu. Záletný císař měl ale v lásce především Rudolfovu manželku, jak to dokládají zmínky v dopisech pruského velvyslance Otto Christopha Podewilse. V jednom z nich se píše, že: "František Štěpán má slabost pro ženy. Dříve projevoval náklonnost k manželce vícekancléře hraběnce Colloredové...."8) Jinde zase píše: "...Často pro ni tajně pořádal večeře a zábavy, ale žárlivé výstupy císařovny ho donutily, aby s těmito dýchánky se skřípěním zubů přestal..."9)
    Ani Rudolfovy služby nezůstaly bez ocenění. Roku 1744 mu byl udělen řád zlatého rouna, nejvyšší vyznamenání udělované Habsburky. A roku 1763 byl povýšen do knížecího stavu. Titul knížete pak vždy přejímal nejstarší syn, nebo nejbližší mužský dědic.
    Rudolf Josef zemřel ve věku 82 let a zanechal po sobě četné potomstvo: jeho manželka porodila 18 dětí, 8 z nich svou matku přežilo. V tehdejší době nebylo tolik dětí ničím neobvyklým. Jak známo, Marie Terezie měla 16 dětí, její dcera Marie Karolína 17 a snacha Marie Ludovika (manželka Leopolda II.) jich měla rovněž 18.

Antonín Colloredo (1707 - 1785) a Karel Colloredo (1718 - 1786)
    Ani další dva synové Jeronýma Colloreda nebyli zcela bezvýznamní. Antonín se velice osvědčil v několika bitvách. Roku 1760 dosáhl hodnosti maršála. Za jeho největší zásluhu je pokládána reorganizace vojenské akademie, jejímž ředitelem byl jmenován roku 1766. Vedle toho byl i členem řádu maltézských rytířů. Velice si ho cenil císař Josef II. Nejmladší Karel vynikl jako diplomat, zejména jako vyslanec v Anglii a Rusku. Filip, narozen jako třetí v pořadí, zemřel v pouhých 19 letech.

František I. de Paula Gundakar Colloredo, později kníže Colloredo-Mannsfeld (1731 - 1807)
    Z širokého Rudolfova potomstva byl nejstarší syn (první tři Rudolfovy děti byly dcery) František de Paula Gundakar. Od mládí byl vychováván pro diplomatickou dráhu. Již ve 22 letech se stal říšským dvorním radou, roku 1766 byl jmenován tajným císařským radou a následně působil tři roky jako vyslanec ve Španělsku. I díky jeho diplomatickým schopnostem došlo k uzavření sňatku mezi již výše zmíněnou arcivévodkyní Marií Karolínou a neapolským králem Ferdinanbem IV. ze španělské větve Bourbonů.
    Po návratu ze Španělska se roku 1771 oženil s Marií Isabellou, říšskou hraběnkou z Mansfeldu-Fondi. Po sňatku došlo ke spojení majetků obou rodů. Colloredové tak mimo jiné získali Dobříš. Františkovy příjmy nyní ročně dosahovaly hodnoty 400 000 zlatých. Roku 1789 povolil císař i spojení znaků a jmen obou rodů. Majitele Opočna tedy od té doby známe jako Colloredo-Mannsfeldy. Oproti původnímu jménu Mansfeld došlo ve spojené podobě Colloredo-Mannsfeld ke zdvojení hlásky "n". Stalo se tak chybou písaře, tato podoba jména se však začala používat natrvalo. Nejstarší syn stávajícího knížete vždy za života svého otce používal titul "hrabě z Mansfeldu".
    Roku 1772 byl i Františkovi udělen řád zlatého rouna. Po smrti otce zastával funkci místokancléře až do roku 1806, kdy Svatá říše římská národa německého zanikla. František zemřel ve Vídni v říjnu 1807.

Jeroným Josef František Colloredo-Waldsee (1732 - 1812)
    Druhý syn Rudolfa Josefa se věnoval dráze duchovního. I on dosáhl v církevní hierarchii jednoho z nejvyšších postů. Podobně jako jiný z Colloredů, Antonín Theodor, se i Jeroným nejprve stal kroměřížským proboštem. Další osud ho ale místo do Olomouce zavedl přes biskupství v Gurku na arcibiskupský stolec v Salcburku, kde působil od roku 1772. Plný Jeronýmův titul vlastně zněl kníže-arcibiskup. S postem arcibiskupa byla totiž spojena i světská vláda nad Solnohradskem. Jeroným byl příznivcem církevních reforem, i když ne vždy se jeho počínání setkalo se souhlasem. Širší veřejnosti bude tento muž znám zejména jako mecenáš mladého Wolfganga Amadea Mozarta. Roku 1800 musel ale Jeroným ze Salcburku uprchnout před postupující francouzskou armádou. Roku 1803 se pak svého titulu vzdal.

Josef Maria Colloredo-Waldsee (1735 - 1818)
    Další z Rudolfových synů, Josef Maria, také dělil svůj život mezi řád maltézských rytířů a povinnosti v rakouské armádě. Zpočátku se sám aktivně účastnil bojů např. v bitvách u Lovosic (1756), Prahy a Zhořelce (1757) v rámci sedmileté války. Stal se generálem a brzy poté i podmaršálem. Roku 1777 byl jmenován vojenským dvorním radou a později i generálním ředitelem dělostřelectva. Z těchto pozic inicioval řadu reforem. Zcela reorganizoval rakouské dělostřelectvo, zřídil první státní slévárnu děl a pušek pro pěchotu a založil puškařskou školu ve Štýru. Do aktivní služby se vrátil ve válkách proti Turkům a Prusům. Od roku 1805 až do své smrti působil na ministerstvu války.

Rudolf Josef II. kníže Colloredo-Mannsfeld (1772 - 1843)
    Nejstarším synem a dědicem Františka I. de Paula Gundakara byl Rudolf Josef II. Roku 1830 se stal nejvyšším dvorským maršálem a roku 1834 nejvyšším hofmistrem. Díky němu se v červnu 1813 stalo Opočno vedle Jičína a Ratibořic jedním z center evropského politického dění. Rudolf Josef dal zámek k dispozici pro jednání o rusko-prusko-rakouské koalici. Na zámku pobývali např. ruský car Alexandr, rakouský kancléř Metternich a krátce se zde zastavil i pruský král Bedřich Vilém III. (podrobněji viz historický vývoj - jednání protinapoleonské koalice). Rudolf Josef se sice oženil, ale jeho manželství zůstalo bezdětné. Opočno tedy přešlo na Františka II. Gundakara, syna mladšího bratra Jeronýma.

Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1775 - 1822)
    Mladší bratr Rudolfa Josefa II. se věnoval vojenské kariéře. Od roku 1792 bojoval proti revoluční Francii, která tehdy vyhlásila Rakousku válku. Roku 1794 byl ale v Condé zajat a převezen do Paříže, kde měl být popraven, samozřejmě na gilotině. Podařilo se mu ale uprchnout. Následně se Jeroným účastnil i četných bitev během napoleonských válek. Asi nejvíce se vyznamenal v bitvě u Chlumce a Varvažova (poblíž Ústí nad Labem.) roku 1813. Po tomto úspěchu byl povýšen na polního zbrojmistra a velitele 1. armádního pluku. Účastnil se pak ještě dalších bitev, včetně té u Lipska, která vedla k prvnímu pádu Napoleona Bonaparta. Jeroným zemřel roku 1822. Několik let po jeho smrti mu byl u Varvažova postaven pomník. Jeho model můžete vidět v na opočenském zámku v rytířském sále.

Ferdinand Colloredo-Mannsfeld (1777 - 1848)
Ferdinand Colloredo-Mannsfeld     Poslední ze synů Františka I. de Paula Gundakara byl Ferdinand. Vystudoval práva a po studiích působil jako diplomat a politik, byl např. českým vyslancem na říšském sněmu v Řezně roku 1801 nebo vyslancem v Neapoli a Palermu. Roku 1808 se ale vzdal veškeré politické kariéry a nadále se věnoval dráze vojenské. Zde je ovšem zmiňován spíše z "rodinných důvodů". Jak je již zmíněno výše, Ferdinandův bratr Rudolf Josef II. neměl dědice, proto Opočno a knížecí titul získal jeho synovec František II. Gundakar. Ale ani on neměl syna, kterému by mohl dědictví předat. Rodinné svěřenství a knížecí titul přešel právě na Ferdinandova syna Josefa. Všichni dnes žijící Colloredo-Mannsfeldové jsou potomky tohoto Ferdinanda Colloredo-Mannsfelda.

František II. Gundakar kníže Colloredo-Mannsfeld (1802 - 1852)
František II. Gundakar s rodinou     František II. Gundakara (syn Jeronýma) se jako mnoho jiných Colloredů a Colloredo-Mannsfeldů věnoval vojenské dráze. Asi nejvýznamnějším rokem jeho života byl revoluční rok 1848. Tehdy se již v postavení generálmajora účastnil potlačování povstání v Praze, Vídni i v Maďarsku. Od roku 1844 spravoval rodinné svěřenství. Zemřel však náhle roku 1852 bez mužského potomka. Dědicem se tak stal jeho bratranec Josef I. Colloredo-Mannsfeld.

Josef I. kníže Colloredo-Mannsfeld (1813 - 1895) a jeho děti
    Josef I., plným jménem Josef František Jeroným, se ujal rodového svěřenství po smrti svého bratrance Františka II. Gundakara. Mládí prožil zejména na rakouském panství Staatz, které patřilo jeho otci. V dospělosti se zprvu věnoval vojenské dráze. Slibně se rozvíjející kariéru ale přerušil František II. Gundakar. Nemaje přímého mužského dědice, rozhodl se osobně dohlížet na přípravu Josefa na úlohu budoucího knížete. Josef tedy i se svou rodinou přesídlil do rodového sídla v Sierndorfu u Vídně, který již byl také součástí fideikomisu. Z poklidného života jej vyrušil až rok 1848, během něhož se zúčastnil několika bojů.
Erb Colloredo-Mannsfeldů     Po převzetí Opočna roku 1852 jej čekal nelehký úkol, panství bylo velice zadlužené. Označení panství však již není zcela na místě. Krátce po revolučních událostech byla panská správa zrušena a nahrazena správou krajskou. Josefovi se však dařilo. Podařilo se mu všechny dluhy vyrovnat a ještě mohl přikoupit s Dobříší sousedící Zbiroh. Aktivně se účastnil i politického života. Roku 1859 se stal prezidentem komise pro umořování státního dluhu. Roku 1861 vstoupil jako dědičný člen do panské sněmovny a 1868 byl zvolen jejím předsedou. Do šťastného rodinného života krutě zasáhla předčasná smrt nejstaršího syna Jeronýma, kterému bude věnován následující odstavec.
    Zde alespoň ještě krátce zmiňme ostatní Josefovy děti. Kromě Jeronýma měl ještě dvě dcery, Karolínu Vilemínu a Idu Magdalenu Žofii, a syna Františka Ferdinanda Gundakara. Určitou pozornost by mohly vzbudit sňatky všech tří. Karolína a Ida se provdaly za bratry, Josefa a Leopolda svobodné pány z Gudenesu. František byl ženat dvakrát. Poprvé se oženil roku 1874 s Marií svobodnou paní z Aehrenthalu. Tři roky po její smrti (+1881) si pak vzal její sestru Alžbětu. Bohužel i tato manželka zemřela již šest let po sňatku. Potomci Františka Ferdinanda Gundakara dnes žijí v USA a Rakousku.

Jeroným Ferdinand Rudolf hrabě z Mansfeldu (1842 - 1881)
    Jeroným zemřel velice mlád a ještě za života svého otce Josefa I. Proto měl "pouze" titul "hrabě z Mansfeldu" a nikoliv "kníže Colloredo-Mannsfeld". Přestože zemřel již v 39 letech, dosáhl velmi vysokého postavení. Roku 1859 vstoupil do vojska, ale po studijní cestě do Francie, Anglie a Španělska armádu v hodnosti rotmistra opustil. Po svatbě s hraběnkou Aglae Festetics de Tolna se usadil v Dobříši, kde se stal natolik oblíbeným, že byl zvolen jejím starostou. Funkci osobně vykonával do doby, než mu byly svěřeny vyšší funkce. Nejprve se stal presidentem české zemědělské rady a roku 1875 byl poprvé jmenován ministrem orby. Opakovaně se jím stal i v únoru 1879, ale ještě téhož roku podal demisi. Navíc byl od roku 1876 poslancem říšské rady. Jeroným zemřel náhle roku 1881, při pobytu v lázních Blankenberghe. Budoucím dědicem svěřenství a knížecího titulu se tak náhle stal Jeronýmův nejstarší syn Josef.

Josef II. kníže Colloredo-Mannsfeld (1866 - 1957)
    V důsledku předčasné smrti svého otce Jeronýma zdědil Josef II. roku 1895 rodinné svěřenství a knížecí titul po svém dědečkovi, Josefovi I. Za Josefa byly do Opočna převezeny některé starší rodové sbírky, o vznik nových se zasloužil sám Josef.
    Josef velice rád cestoval. Na počátku 20. století cestoval do Afriky, zejména do oblastí dnešního Súdánu (1901 - 1902), a do Severní Ameriky, do Wyomingu a na Aljašku (1904 - 1905). Z těchto cest si přivezl velké množství loveckých trofejí a etnografických předmětů (viz etnografická sbírka). Další vášní Josefa II. byly knihy. Studoval spisy ze svěřenecké knihovny, třídil je podle obsahu a nechal pořídit nový katalog. Sám ale také knihy sbíral. Jeho velká sbírka dnes tvoří tzv. mladší nebo též francouzskou knihovnu, která ale není veřejně přístupná (viz knihovna). Roku 1922 pak Josef částečně zpřístupnil zámek veřejnosti.
    Přestože byl Josef dvakrát ženat, neměl žádné děti. Rozhodl se proto adoptovat čtyři syny svého mladšího bratra Jeronýma. Roku 1925 byl také mezi ně přerozdělen rodový majetek. Umožňovalo to zrušení formy fideikomisu v roce 1924. Nejstarší, tehdy patnáctiletý, Josef Leopold dostal Opočno, Jeroným Medard Zbiroh, Vikardo Karel Dobříš a nejmladší Bedřich Jeroným malou nemovitost v Rakousku.
Do života všech nejprve zasáhla válka a německá okupace a pak únorové události roku 1948. Dříve či později všichni Colloredo-Mannsfeldové Československo opustili. Již dříve trávil Josef II. většinu svého života ve Francii, kam také po válce odešel a kde roku 1957 zemřel.

Jeroným Hubert Colloredo-Mannsfeld (1870 - 1942)
    Další z mnoha Jeronýmu v rodině Colloredů a Colloredo-Mannsfeldů. Byl to mladší syn hraběte Jeronýma z Mansfeldu a bratr knížete Josefa II. V mládí sloužil u rakouského námořnictva. Moře se zřejmě stalo jednou z jeho velkých lásek: s dvoučlennou posádkou přeplul na malé jachtě Atlantský oceán. Roku 1909 se oženil s Berthou Kolowratovou, s níž měl čtyři syny: Josefa, Jeronýma, Vikarda a Bedřicha. Ve šlechtických rodinách ale měly děti zpravidla více jmen. Nejinak tomu bylo i u těchto. Alespoň tedy v tomto případě si pro příklad ukažme jména celá, a to v německé podobě. Úplné jméno nejstaršího syna bylo Joseph Leopold Hieronymus Alexander. Druhý syn se jmenoval Hieronymus Medardus Alexander Felicianus Maria. A plné jméno nejmladšího Bedřicha znělo Friedrich Hieronymus Heinrich Richard Maria.10) Jejich matka Bertha ale rodinu brzy opustila a usadila se v Paříži. Jeroným zůstal na výchovu synů sám. Zemřel v Praze roku 1942.

Josef Leopold Colloredo-Mannsfeld (1910 - 1990)
    Např. na některých internetových stránkách11) se i u tohoto muže a pak i dalších setkáme s označením kníže. Skutečně byl Josef dědicem knížecího titulu, ale z právního hlediska tato skutečnost neměla v Československu a nyní v České Republice žádný význam, neboť šlechtické tituly u nás byly zrušeny již v roce 1920. V rodech se však tradice dodržuje dál.
    Jak již bylo zmíněno výše, v roce 1925 dostal Josef při přerozdělování rodového majetku Opočno. Stal se tak prozatím jeho posledním majitelem z rodu Colloredo-Mannsfeldů. Po vypuknutí války byla na veškerý majetek nejprve uvalena nucená nacistická správa, posléze byl konfiskován. Josef byl tehdy totálně nasazen v textilce u Náchoda.12) Podle jiných materiálů byl nasazen na práce při výstavbě závodu ČKD v Hradci Králové a pak na pile v Týništi nad Orlicí a v Borohrádku.13) Po skončení války byl majetek pro změnu zabaven na základě tzv. Benešobých dekretů. (19. 5. 1945 byl vydán "Dekret prezidenta republiky o národní správě majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů" a 21. 6. "Dekret prezidenta republiky o konfiskaci a rozdělení pozemkového majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaboranrtů".14)) Říšskoněmecký majetek se mohl vrátit bývalým majitelům jen po předložení potvrzení o československém státním občanství a o chování za okupace, která vydávaly většinou místní úřady. Josef potvrzení nedostal. Spory se táhly velice dlouho. V roce 1947 pak Josef Československo opustil a usadil se v Kanadě. Ke konci života se vrátil do Evropy, do Rakouska, kde také v roce 1990 zemřel. Restituční nároky na opočenský zámek v současnosti uplatňuje jeho dcera, paní Kristýna Colloredo-Mannsfeldová.

Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1912 - 1998)
    Dalším z Jeronýmových synů byl jeho jmenovec. Jeroným studoval v Mnichově ekonomii a navštěvoval také přednášky z dějin umění. Po nástupu Hitlera se vrátil do Československa a studoval filosofii na německé vysoké škole v Praze, brzy však přestoupil na českou univerzitu. Studia nedobrovolně ukončil po zavření českých vysokých škol v listopadu 1939. Za války byl nasazen na nucené práce v brdských lesích. Jak jen to bylo možné, vracel se do Zbirohu. Ten mu byl přidělen při přerozdělování majetku, nyní však byl majetkem Velkoněmecké říše. Narozdíl od Josefa a Vikarda měl to Jeroným to štěstí, že mu po válce byla vydána potřebná potvrzení, na základě kterých získal zpět svůj majetek. Zakrátko mu jej však vyvlastnili komunisté. Nato Jeroným opustil s pomocí italského konzula republiku. I jeho cesta směřovala pomalu přes Rakousko a Švýcarsko do Kanady.
    Od počátku sedmdesátých let se však každoročně na několik dnů do Československa vracel. Po pádu komunismu se sem již vrátil natrvalo. V restitučních sporech se mu podařilo získat zpět Zbiroh a k němu patřící lesy a pole a dokonce i Dobříš, dědictví po svém bratru Vikardovi. Zbiroh, který však po roce 1948 nepřetržitě používali vojáci byl natolik zdevastovaný, že jej prodal; i dnes je tam vojenský prostor a zámek je veřejnosti nepřístupný. Po smrti svého bratra Josefa v roce 1990 mu připadl titul knížete.

Vikard Colloredo-Mannsfeld (1914 - 1946)
    Třetím z Jeronýmových synů byl Vikard. Jemu připadla Dobříš, ale i on o ni přišel za druhé světové války. Od svého bývalého majetku se ze všech bratří dostal nejdále - dělal adjunkta na jižní Moravě. Lidé z Dobříše toho o něm mnoho nevěděli. I proto měl po válce podobné problémy s vydáním potřebných potvrzení o chování za okupace atd. jako bratr Josef. Vikard velice vážně onemocněl, a tak v květu 1946 raději odjel za matkou do Paříže, kde ještě téhož roku zemřel.

Bedřich Colloredo-Mannsfeld (1917 - 1991)
    Nejmladším ze čtyř bratrů byl Bedřich. Jeho osud se poněkud od ostatních bratří odlišoval. Při rozdělování rodového majetku v roce 1925 na něj v Československu "nic nezbylo", proto dostal nemovitost v Rakousku. Z Československa odešel ještě před okupací. Pobýval v Rakousku a později ve Švýcarsku. Nakonec se v Londýně přihlásil k československé zahraniční brigádě. Po válce se vrátil, ale i on časem odešel do exilu. Narozdíl od bratří si ale nezvolil Kanadu, nýbrž USA. Na jedné univerzitě v Illinois vyučoval literaturu a historii. I Bedřich se, podobně jako Josef, později vrátil do Evropy a usadil se v Rakousku.

Na začátek stránky...

 

Současnost rodu Colloredo-Mannsfeldů

    I v současnosti žije ve světě mnoho potomků Colloredo-Mannsfeldů. České veřejnosti je asi nejznánmější paní Kristýna Colloredo-Mannsfeldová, dcera Dr. Josefa Leopolda Colloredo-Mannsfelda. Právě Kristýna Colloredo-Mannsfeldová vede vleklý spor o navrácení opočenského zámku. Spolu s ní o jeho restituci usiluje také její bratranec Jeroným Colloredo-Mannsfeld, syn Bedřicha Colloredo-Mannsfelda, který v rodu v současnosti zaujímá postavení knížete. Ten po svém strýci Jeronýmovi zdědil Dobříš. Pan Jeroným Colloredo-Mannsfeld má zatím dva syny, Paula-Josefa, kterému podle rodové tradice náleží titul hrabě z Mansfeldu, a Lelia, a dceru Annu-Livii. Budoucnost "opočenských" Colloredo-Mannsfeldů se tedy zdá být prozatím zajištěna. Jeroným Colloredo-Mannsfeld má ještě sestru Isabellu. Kromě toho v USA a v Rakousku žije mnoho potomků Františka Ferdinanda Gundakara, mladšího syna knížete Josefa I.

Na začátek stránky...

 

-mb-
(25. května 2001)


Poznámky:

1) Ottova encyklopedie obecnách vědomostí na CD-ROM - díl V. Aion CS, s .r. o. ve spolupráci s AMD, v. o. s. str. 517
2) Honzák, F. - Pečenka, M. - Stellner, F. - Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Libri, Praha, 1997. str 47
3) Markus. A.: K rodopisu Colloredů. In Josef Colloredo-Mannsfeld. Sborník k sedmdesátým narozeinám. Úřednictvo colloredo-mannsfeldských statků, Praha, 1936. str. 103
4) Markus. A.: K rodopisu Colloredů. In Josef Colloredo-Mannsfeld. Sborník k sedmdesátým narozeinám. Úřednictvo colloredo-mannsfeldských statků, Praha, 1936. str. 103
5) Ottova encyklopedie obecnách vědomostí na CD-ROM - díl V. Aion CS, s .r. o. ve spolupráci s AMD, v. o. s. str. 517
6) Weissensteiner, F.: Ženy na habsburském trůnu. Rakouské císařovny 1804 - 1918. Ikar, Praha, 2000. str. 29
7) Markus. A.: K rodopisu Colloredů. In Josef Colloredo-Mannsfeld. Sborník k sedmdesátým narozeinám. Úřednictvo colloredo-mannsfeldských statků, Praha, 1936. str. 104
8) Weissensteiner, F.: Dcery Marie Terezie. Ikar, Praha, 1995. str 15 - 16
9) Čechura, J. - Hlavačka, M. - Maur, E.: Ženy a milenky českých králů. Akropolis, Praha, 1994. str. 152
10) http://pages.prodigy.net/pptheroff/gotha/colloredo.html
11) http://pages.prodigy.net/pptheroff/gotha/colloredo.html
12) Votýpka, Vl.: Návraty české šlechty. Praha 2000. str. 75;
13) RVO: Jak je to s národností Colloredo-Mansfeldů? Opočenské noviny, ročník VI., č. 5, str. 4;
14) Československé dějiny v datech. Svoboda, Praha, 1987. str. 457 - 458

Na začátek stránky...

 

Literatura a zdroje použité při přípravě této stránky:

Na začátek stránky... 


Stránky vytvořil: Lukáš Bojčuk, lukas.bojcuk@seznam.cz
Umístění stránky: http://sweb.cz/hejkalkovo.opocno/ 
Poslední aktualizace této stránky:

NAVRCHOLU.cz